Večerní pozastavní

V první řadě bych chtěl poděkovat všem těm, co si dnes zakoupili tričko Časem přejde tě smích. Váš počet pomalu roste, proto jsme se s klukama rozhodli zveřejnit vaše fotografie v tričkách s klaunem na naší facebookovou fanpage. Mám za sebou poněkud hekticky zaplněný den a to se ještě narychlo musím naučit na zítřejší laboratoře ze sítí. K udělení zápočtu a tedy i k naději, že se ze mě koncem června příštího roku stane bakalář, mi stále zbývá získat celých osm bodů. Zítřejší čtyři bodíky by se mi proto velmi šikly, takže jen ve zkratce, žádné dlouhé vypisováni. 

Po trojité snídani a vypití hektolitru kafe jsem usedl za svými monitory ve studiu. Dnešní program byl dokončit osmý track z desky iRap. Nastartoval jsem Cubase a pustil se do práce. Uběhlo několik hodin a hle, nezní to vůbec špatně, spíš bych si troufl říct, že to zni velice dobře. Odesílám track ke korekcím k big brotherovi a mezitím šmejdím po kuchyni co bych sezobl k večeři. Nemám náladu ani čas se s něčím větším klohnit, proto hbitě šahám po toustereru. Z jednoho toustového chleba, hermelínu, a dvaceti deka vysočiny lze celkem snadno připravit přesně čtrnáct křupavě vyhlížejících toustů. Celé jsem to zalil jedním jogurtem a nyní se pomalu chystám započít dlouhý trávící cyklus nad otevřenými skripty... 

Stavát a cvičit skautíci

Spanilé ráno v rytmech Dirty Dancing s nesmrtelným Patrickem Swayzem, budiž mu země lehká. Dneska toho mám spoustu na práci, bejby přece nebude sedět v koutě. Při pomyšlení, kolik jsem toho zase sežral k snídani, docházím k jednoznačnému východisku, že v sobě musím mít alespoň tři tasemnice. Nevím jak, ale během ranního googlení jsem se docvakal k fotce Keanu Reevese, bože, co se mu to stalo? V porovnání s tímto vorvaněm, který ještě před pár lety brázdil po vlnách Matrixu v roli Thomase Andersona, jsem na tom stále relativně dobře. Všude, kam se ve studiu podívám, se povalují trička Časem přejde tě smích. V případě, že by se neprodali, má alespoň celé TNT v následujících dvou stoletích v čem chodit. Súčást plánu!

Už je po poledni a stále mi padá hlava na stůl, jde se pro další kávu. Včera jsem se dozvěděl o svém novém, v pátek objeveném, nezměrném talentu. Pravděpodobně jsem jediný tvor na planetě Zemi, který zvládá zvracet a zároveň se u toho svíjet v záchvatech smíchu, tedy jediný za předpokladu, že opomeneme Squirtla z první řady Pokémonů. Zdaleka ale asi nejsem jediný, kdo v pátek v noci objevil svůj nový talent. Emeres, poté co vysunul dveře z pantů, se v domnění, že se jedná o létající koberec, snažil stylizovat do role Aladina a zapáleně hledal po celé zkušebně svou lampu s džinem. Bohužel našel jen láhev s vínem a hajtku, ale i tak se dokázal velmi kvalitně zabavit. Měl jsem dojem, že Jurský park 4 má jít do kin až v červnu příštího roku, ale z omylu mě vyvedl fakt, že premiéru jsme si odbili už z pátku na sobotu. Polička tedy po Karlových Varech v příštích letech s největší pravděpodobností přebere štafetu v pořádání filmových festivalů... 

Půlnoční dýchánek

Tak tu zase jednou o půlnoci sám sedím osamělý nad nedopitým kafem a před sebou jen útržky HTML kódu webových stránek TNT. Sušenky jsem spořádal už před hodinou, čokoládu předevčírem a na perníčky si musím ještě měsíc počkat, ledaže bych vyštrachal nějaký z loňských Vánoc. Českou filmovou klasiku jsem dnes vyměnil za Zacha Galifianakise. Hned v úvodu filmu mě sráží do kolen dokonalá scéna, ve které se Zach, v roli poněkud dementního Alana, zběsile řítí po dálnici s vozíkem s trůnící žirafou. Super, žirafa je bez hlavy, teďkon už jen zbývá dopít poslední kapky studené kávy a dopsat posledních pár řádků kódu. 

Hotovo! Fasháku, prosím tě, hned to zkontroluj. Vše je v pořádku? Výborně. Dámy a pánové, dovolte mi Vám představit zbrusu novou a ojedinělou vychytávku na našem rodinném webu www.tntrecords.cz. Jedná se o rozkošný boxík v sekci booking, který je až k prasknutí naplněný TNT produkcí, okamžitě připravenou k tvorbě Vašich skladeb. V případě zájmu o bližší informace nás neváhejte zkontaktovat na uvedené emailové adrese studio@tntrecords.cz. 

Formality bychom měli konečně za sebou, můžeme tedy pokračovat v běžném tlachání o útrapách každodenního života. Dnes někdy v odpoledních hodinách se mi ozval Roman, spolubydlící a spolužák ze střední, s tím, že bychom mohli po letech zase něco podniknout. Domluveno. Trochu mě mrzí, že s předloňským zrušením facebooku jsem ze dne na den přišel o kontakt na všechny své bývalé spolužáky. Kromě toho mi to přineslo ještě jednu malou nevýhodu. Zatímco se většině lidí při zadání písmene f do řádku pro URL v internetovém prohlížeči automaticky doplní adresa facebooku, schválně zkuste hádat, co se asi tak může doplnit mě...
Sakra! Moje pravidelné půlnoční nájezdy na ledničku mají za následek nárůst mé tělesné hmotnosti již o více než tři kilogramy a stávají se tak globálním problémem číslo jedna. Pokud mi v nejbližších dnech nepomůže rada bezpečnosti OSN, budu muset tento problém urychleně vyřešit sám. Několikakilometrové běhání, které každý den už více než dva roky absolvuji, se začíná míjet účinkem. Přemýšlím, že zakoupení titanového řetězu by mohlo být tou pravou investicí. Zoufalá doba si opět žádá zoufalá rozhodnutí. Zbývá se jen rozhodnout, jestli ho upevním na dveře od ledničky nebo na postel a vlastní nohu. Dilema...
Osobně se přikláním spíše k těm dvířkům od ledničky, ale finální ortel vynesu raději až zítra nebo úplně nejraději pozítří. Dnešní menu je Pstruh á la Créme. V podstatě jde o uzoučký plátek včerejšího chleba, namazaný kombinací másla a kečupu, k čemuž jsem narychlo a hlavně nenápadně zcizil okurku a pár koleček vysočiny. Naivně jsem se domníval, že pokud tomu chytře obšlehnu vznešenější název z Červenýho trpaslíka, bude můj gurmánský zážitek z této gastronomie o to intenzivnější. Nejenže jsem se hluboce zmýlil, ale zároveň se teď obávám toho, že pokud by se o mých věhlasných kuchařských praktikách doslechl Zdenda Polreich, určitě by neváhal ani vteřinu a přijel by mě ochotně vymáchat v kyselině sýrové. 

Noční proud myšlenek

Když tak nějak přemejšlim o tom, kolik jsem toho sem za poslední tři dny dokázal sesmolit, docházím k názoru, že bych se už opravdu po několikaměsíčním odkládání měl pustit do své bakalářské práce. Loni jsem si zkomponoval vlastní zadání na téma zpracování vokálních stop v softwarové postprodukci hudby. V praxi to znamená napsat plus mínus třicet stránek teorie týkající se akustiky, hudebních efektů, mixu, masteringu a naprogramovat VST plugin na nazvučení zpěvu, respektive repu. Momentálně jsem na tom prachbídně, tedy když to shrnu, mám asi tak dvanáct stránek textu z loňska, které mám ovšem v plánu od základu překopat a k tomu polovičatou aplikaci v Matlabu. Docent mě zabije...

Jsou opět dvě hodiny ráno, na jednom monitoru do tmy září obrovské logo TNT, na druhém běží v plné kráse Můj brácha má prima bráchu a na třetím píšu další kapitolu života. Pro jistotu dělám, že nevidím právě probíhající milostnou scénu mezi mlaďounkou Libuší Šafránkovou a Honzou Hrušínským a raději se snažím soustředit na to, abych tu nenasekal přespřílišné množství pravopisných chyb. A je v tom! Kráva blbá! Měla si dávat pozor! Když už jsme u filmů, včera jsem viděl druhej díl příšerek. Mike Wazowski opět nezklamal. Celých devadesát pět minut jsem se výborně bavil. Sebejistě dávám čtyři hvězdy na ČSFD a ejhle, vpravo nahoře na mě bliká nová zpráva. A dokonce ani není od administrátora. Poloholohlavý solidně vyhlížející padesátník mi vychvaluje můj filmový vkus, asi se chce skamarádit. Sorry homeboy, na chlapečky nejsem!

Právě probíhající hodina rozebírání a skládání zbraní, ze které je Pavelka uvolněn kvůli návštěvě ministra zemědělství, mi připomíná, že jsem včera zapomněl zabít Danielu. Zrovna jsem byl ve zkušebně a konečně rozběhal kameru, když světlo světa spatřila premiéra klipu Nekonečná hloupost. No to si snad už děláte prdel, ne? Zatímco jsem v Poličce byl svědkem páření paviánů, v Boskovicích hranice nevkusu dosáhla alarmujících hodnot. Celý klip lacině a povrchně tlačí na naivitu populace a snaží se posluchače odradit od slepé víry v reklamy. Hlubší analýzu si raději dovolím nechat na každém z Vás. S vysokou pravděpodobností by se totiž mohlo stát, že bych se za svoje názory stal obětí fanatického lynče od legie radikálních třináctiletých Fadrcových fanynek. Přesto, té Dádě to tam stejně děsně sluší...

Dneska a dokonce i včera jsem neposlal ani jednu esemesku. Big up, jsem zvědavej, jak dlouho mi to vydrží. Každopádně pokud nevydrží, účty za telefon mě velmi brzo přivedou na mizinu. Doufám, že už stačilo to, že za poslední tři měsíce mi zvládli třikrát chladně a bezcitně znásilnit rozpočet. Sakra, tu fintu s tou zlomenou rukou bychom měli někdy určitě vyzkoušet, dala by se tak při cestování po Evropě stopro ušetřit nějaká ta škvára. Supr plán na příští léto. Ministra zemědělství se nám stopnou asi nepodaří, ale za pokus to rozhodně stojí. Tři hodiny! Film za chvíli končí, měl bych to pomalu zabalit. Proč se mi jen nedaří zabrat?  

Návrat do procesu

Neděle, nejmíň sympatickej den v týdnu. Už od základky je ve mě zakořeněný pocit, že po každé neděli následuje pondělní utrpení ve školní lavici. Z podobného důvodu vlastně nemám rád ani srpen. Dneska ráno jsem se probudil někdy kolem jedné hodiny odpolední, upřímně doufám, že jsem alespoň minimálně eliminoval spánkový deficit, způsobený oslavou na počest dokončení rekonstrukce zkušebny. Hned po ránu jsem otevřel páteční dopis s účtem za telefon. Hmm, patnáct stovek, to to dneska zase skvěle začíná...

S rozhodnutím smazat dluhy jsem rozbil další prasátko, tento rok už asi páté a po páté tak oddálil zakoupení vysněných poslechových monitorů KRK VXT 6, co se dá dělat. Momentálně disponuji verzí KRK Rockit 6, hrají dobře, ale VXT je prostě VXT. Trochu to ve mě prohloubilo chuť dneska nic nedělat. Dokoukám film, dožvejkám oběd a pravděpodobně pustím další film. Pokud najdu dostatek odhodlání, šel bych si zaběhat. Trošku mě hlodá, že jsme v pátek nedotáhli tu kameru do konce, chtěl bych to už konečně mít z krku. Na druhou stranu je to dobře, alespoň není nikde videozáznam té džungle, ve kterou jsme zkušebnu v pátek v noci proměnili. Zavolám Mářímu, že bychom tam dneska večer zašli...

S vlkmi žijem, s vlkmi pijem

No, do prdele! Ráno se probouzím v cizím bytě, v cizí posteli a bohužel bez cizí ženy. Za to mám hned po pravé ruce krásnej růžovej lavor, díkybohu prázdnej. Protřel jsem si oči, postavil se na nohy a podíval se na sebe do zrcadla. Při pohledu na své nohavice už chápu, proč je lavor prázdnej. Pár věcí mi tu ale stále nehraje. V první řadě nechápu, jak je možné že má levá nohavice je špinavá i zezadu. Buď jsem v noci vynalezl novou zvracící polohu, nebo nevím. Možná mě zneuctil jeden z těch zvrhlíků, se kterými jsem včera řádil, typuji to na Luboše. Vypadám jako kdyby mě něco přejelo. Mám pocit, že noc musela být tak šílená, že až se zítra pude Luba vyzpovídat do kostela, shoří jim tam ta budka i s tím katolíkem uvnitř.

Prohrabávám si kapsy, mám jen vybitej ajfoun, po klíčích od káry a batohu se slehla zem. Nemohl by mi někdo prosím prozradit, jak jsem se sem dostal? Opatrně procházím bytem a hledám někoho alespoň trochu živého. S každou další prošlou prázdnou místnosti ve mě exponenciálně narůstá panika. Heureka! Na gauči je někdo rozvalenej, někdo v kom ne úplně jistě poznávám už skoro zapomenutého feláka Honzu, se kterým už ale pár dlouhých let nejsme v pravidelným kontaktu. Probudil jsem ho, pomocí jeho telefonu asi po dvaceti telefonátech lokalizoval své pohřešované harampádí, poděkoval, pozdravil a vydal se za Mářím.

Táhl jsem se přes celou Poličku s pocitem, že každej koho míjim, mě důkladně zkoumá. Proč také ne? Jen se klidně podívejte, jak vypadá zhmotnění kocoviny. Čistej vzduch mi celkem pročistil hlavu. Z euforie, že mi je líp, jsem hbitě vyskákal po schodech. Tentokrát jsem to minul pouze o jedno poschodí. Máří vypadal mnohem použitelnější, uvařil mi kafe, uklohnil snídani a načepoval nějakej džus. Naházel jsem to do sebe a následně nad kafem zrekonstruovali vzpomínky na včerejšek.

Takže postupně. Včera jsem skončil někde těsně před tím, než jsem vyrazil Zdendovi pro nákup do Ikei. Dáda i Luboš si to zase rozmysleli, takže přece jen nakonec jsem měl dámskej doprovod. Cestou pro Dádu jsem se stavil v krámu vyzvednou kameru a paměťovou kartu do ní. Jak jsem byl ještě rozespalej z rána, přehlídnul jsem, že místo té karty, kterou jsem měl objednanou, jsem obdržel nějakou jinou se čtvrtinovou kapacitou. Aby toho nebylo málo, nenápadně zaměnil šestku za osmičku, čímž mě šikovně natáhl o dvě čenta. Zmrd! Nasedl jsem do auta a pokračoval v krasojízdě mezi tramvajemi. Dáda si to přištrádovala s třema báglama a v botech na klíncích. Někde jsem četl, že prý snižují ženskou atraktivitu. Ten článek musel psát buď úplnej magor nebo Daduša je světlou výjimkou. Než jsme dojeli na parkoviště před obchodním domem, stihli jsme prohodit pár slov. Když mi roztomile oznámila, že hraje v novém a úžasném Fadrcově klipu, málem jsem smetl stařenku na přechodu. Spolkl jsem trpkou chuť na jazyku, nahodil pokrfejs a ledově klidným tónem jsem ji obeznámil s tím, že ji v neděli s nejvyšší pravděpodobností usmrtím...

Parkoviště bylo poloprázdné, jak je tedy možné, že Ikea byla výrazněji liduplnější? Vystáli jsme si frontu v bufíku, vzal jsem nám pár hotdogu, pití a nějakej nesmysl se sýrem, jehož název jsem si nebyl absolutně schopnej zapamatovat. Než jsem natočil pití a vrátil se ke stolu, už měla své bio vegetariánské panzerotto v sobě a mlsně se dívala na mé hotdogy. Galantně jsem je raději co nejrychleji nasoukal do sebe. Po relativně svižně snídaní jsme zamířili mezi regály, vyajfounil jsem mail od Emerese, a postupně jsme googlili jednotlivé položky seznamu. Blbejch pět krámů jsme hledali přes hodinou a půl a celou tu dobu jsem poslouchal ódu na Emerese. Nač čekat do neděle? Rozhodl jsem se ji zabít hned.

Nakupování bylo opravdu dlouhé, nekonečné a dlouhé. Konečně pokladna a hurá na druhou snídaní. Přemejšlel jsem, že s ohledem na její štíhlou linii, jí tentokrát pro jistotu sním i to panzerotto, ale nakonec jsem na to nenašel odvahu. Vzal jsem s sebou jednu oříškovou čokoládu, kdyby hodlala pokračovat ve fanatickém oslavování Emerese, abych jí měl čím humánně umlčet. Nevím, jestli to víte, ale v Ikei prodávají opravdu dobrou čokoládu, chutná jako Milka, ale stojí jako ty hnusný polský čokolády, to jen tak mezi námi. Naházeli jsme krabice do kufru a vyrazili. 

Zrovna jsem jí vyslíkal pohledem, když jsme minuli výjezd z dé jedničky. Prima. Jeli jsme asi dvacet kilometrů po dálnici bez dálniční známky, než jsme narazili na další exit. Exit, který se jen jako exit tvářil, ve skutečnosti to však byl vjezd na další dálnici, směr Třebíč. Skvěle, výborně. Dalších deset kilometrů po dálnici, než jsme vyjeli krásnou jednoproudovou cestou, vedoucí bůhví kam. Vlevo koně, vpravo nic. Po asi půlhodině jsme minuli zámek Veveří, jediný kulturní zážitek toho dne. Vlastně jediný bohužel ne...

Opět v Lipůvce, konečně aspoň nějaká civilizace. Kam teď? Odvést Cazzymu na Suchý první prodané tričko Časem přejde tě smích. Dáda dostala hroznou chuť na čokoládu, tak jsem jí teda neochotně rozdělal. Snědla dva čtverečky a řekla, že už nemůže. Co na to říct? Nevadí, zbude více pro mě. Cazzy vylezl z brlohu se svou klasickou patetickou náladou. Dvacet minut jsme čekali, než si vybere správnou velikost a barvu. Nakonec padlo bílý vajt-tý velikosti L. Supr, jedeme dál. Vysadil jsem Dádu na Vískách, zamával a frčel do Poličky, kde jsem nabral Enyho a Mařího. Taxikář...

Ve zkušebně byl zase zasranej koberec, tak jsme ho odzasrali, počkali na správce a Petra Kleina, načež se pustili do vrtání, lepení, stahování a tahání kabelu. Uprostřed vrtání nás přišel vypískat správce divadla, prej nahoře je Českej rozhlas a prej mají ve vysílání slyšet naše vrtání. Vyborně! Kameru se nám nepodařilo zprovoznit ani po pěti hodinovém snažení. S rozhodnutím dodělat to jindy jsme sklidili nářadí, odvezli ho a jeli do Tesca s tím, že se aspoň trochu napijeme a zapijeme tak naší přetrvávající smůlu.      

Mezitím se ve zkušebně shromáždila většina TNT: já, Jefy, Lubardý, Maří, Eny, Fash a dokonce docoural i Emeresíno. Začalo to nevině flaškou rumu a tlumeně puštěnými tracky z plánované desky iRap, kterou v lednu vydáváme. Dost reklamy! Postupně kde se vzala, tu se vzala sůl, citróny a Tequila. S přibývající hladinou alkoholu v krvi, přibývali i decibely. Srát na rozhlas! Vyštrachalo se nějaký víno, Emeres vlezl za škopky a už to jelo. Paralelně s naší ilegální party jela i punkerská akce v klubu. Pro nezasvěcené, ze zákulisí klubu se dá lehce projít do zkušebny a naopak. 

Otevřeli se dveře zkušebny a dovnitř vlezla nějaká punkerka, pravděpodobně jedna z vystupujících a začala s námi navazovat komunikaci. Po chvíli tlachání si při snaze seznámit nás se svými kérkami po celém těle ta punkerská buchta vyhrnula tričko a kompletně tak obnažila svůj objemný dekolt, takže i Lubošovi vypadla z otevřené pusy ruka, na které si těsně před tímto incidentem kousal nehty. Zpoza škopků se jen ozvalo jediné slovo: špína. Holčině zamrzl úsměv na tváři a se slovy, že manžel nás všechny zabije, vyklidila zkušebnu. Netrvalo dlouho a manžel se dostavil. Vzhledem připomínal Harleje ze seriálu gympl: svalnatý, plešatý, hrůzu nahánějící, celý v kůži a s šátkem na hlavě nám oznámil, že si tu jeho žena zapomněla kabelku, vzal ji a odešel. Super, mohlo se pít dál.

To co pak následovalo si už plynule nepamatuji, v hlavě mi utkvělo pouze pár záblesků: panker s trombónem s námi ve zkušebně, my v backstagi s pankáči, my pod pódiem mezi pankáči, Emeres na pódiu před pankáči, já sám na náměstí, ja s šéfem na náměstí, záchodová mísa, poblitá zem, Luboš na zemi, Jefy na Lubošovi, další víno a pak už nic. Člověk by neřekl, kolik se toho dá stihnout za jeden den. 

C'est la vie...      

Vzhůru do Švédska

Přednášku jsem ve zdraví přežil, i když vstřebání všech informací ohledně VoIP telefonii a kódování hlasu mi zabere určitě nějaký čas. Pozření tolika energetických nápojů v tak krátkém časovém rozmezí mě donutilo urychleně navštívit fakultní toalety. Z přilehlé kabinky se ozývaly podezřelé pazvuky, raději jsem proto vyklidil prostor. Momentálně sedím opět v křesílku na chodbě a plánuji trasu do IKEI. Cestou musím ještě vyzvednou IP kameru, kterou odpoledne budeme instalovat do zkušebny. Zjišťuji, že to moc cestou nebude. Před týdnem mi zdechla navigace, pokud k tomu přičtu mé slabé zkušeností s řízením ve velkoměstech, čeká mě velmi zajímavý zážitek. 

Emeres, další z mála mých dobrých přátel, mi sestavil celkem obsáhlý seznam nákupu. Samozřejmě jsem ho zapomněl vytisknout a nemůžu si ani vzpomenout na který z mých mailů mi to poslal. Původně mi měla dělat doprovod a náhradu navigace jedna krásná blondýna, klasicky jí to do toho ale něco přišlo, proto jsem jí nahradil za ještě krásnějšího Luboše. Luboš sice rád a hojně nakupuje, ale nábytek ho nepřitahuje natolik, aby se mnou absolvoval celou tůru po obchodě, proto ho asi odložím v dětským koutku. Když o tom tak přemýšlím, možná raději u stánku s hotdogy...