Tři nula nula. Debilní ajfouňácký vyzvánění se mě snaží probudit a bohužel se mu to daří. Sprcha, fén, levá nohavice, pravá nohavice, tričko s klaunem, toust a kafe. Ještě jsem ani pořádně nestihl rozlepit oči a už bych je nejraději zase zavřel. Vyleštím zuby, obuju boty a tradá na vlak. Venku je zima jak na Sibiři, díkybohu se ale na zemi neválí žádnej bílej sajrajt, v kterým bych se musel brodit. Čtyři nula nula. Sedím v motoráku a pouštím Americkýho gangstera s Denzelem Washingtonem a Russelem Crowem v hlavních rolích. Na tomhle světě jste to, co jste. Jste buď jedno nebo druhý. Buď jste někdo, nebo jste nikdo...
V pět nula nula přesedám ve Svitavách na další vlak. Průvodčí v poloprázdném rychlíku je poněkud retardovanej. Ještě se mi nestalo, že by po mě chtěl někdo jízdenku třikrát během půlhodiny. Alzheimer. Šest nula nula Brno hlavní nádraží. Vysypal jsem se z vlaku a se stádem zamířil do hlubin brněnských podchodů. Dnes se nás na fakultě překvapivě sešlo více než minule, nicméně Vašek mezi třiceti devíti obličeji opět chybí. Sedm nula nula. Přednáška sítí, s tématem videokonference a streaming multimédii, se na první pohled jeví celkem snesitelná. Po padesáti minutách a zasypáním miliónem zkratek už tento názor naneštěstí nesdílím. RFC, RTSP, SDP, RTP, RTCP, fuj...
Včera mě uctili svou milou návštěvou Steven Rose s Kalwichem. Prozíravě předpověděli, že budu nadávat jak špaček, jelikož přijeli nahrávat o hodinu a půl později, než měli, proto s sebou chytře vzali usmiřovací balíček ve formě dvou cheeseburgerů. Smradi, vědí jak na mě. Když se mi je konečně podařilo vykopat ze studia, rozhodl jsem se odvíst káru do patnáct kilometrů vzdáleného servisu s převodovkou. Závada se projevovala tím, že zařadit jsem mohl pouze, pokud jsem stál a měl vyplej motor, takže mi nezbylo nic jiného, než se nemotorně rozjížděl na trojku. Na blízké pumpě jsem cestou pro jistotu doplnil pohonné hmoty, avšak při pokusu opět nastartovat, převodovka finálně vypověděla službu. Po chvíli nadávání se mi za použití hrubé sily podařilo zařadit alespoň jedničku. K dosažení cíle jsem přes půl hodiny hopsal třicetikilometrovou rychlostí v Multiple jako totální idiot, přičemž jsem celou cestu měl pocit, že mi každou chvíli musí vybouchnout motor.
Přednášející jsem přivezla nějakej monstrózní vehikl na kolečkách s monitorem a kamerou a celá nadšená tu v osm ráno zprovozňuje videokonferenci. Je to od ni převelice milé gesto, nám tu takhle po ránu dopřát překrásnou projekci našich ospalých xichtíků. Obvykle zastávám strategii zaujmout místo v první řádě, abych okamžitě neusnul, tím pádem jsem mohl na plátně vystavovat tričko s nápisem Časem přejde tě smích z exkluzivní blízkosti a poskytovat tak celých dvaadvacet minut TNT reklamu. Po skončení přednášky jsem se uchýlil do nitra fakultní knihovny vyhledat pohodlný gauč, na kterém velmi pravděpodobně brzy usnu...
Žádné komentáře:
Okomentovat