Fíha, usínám tu s hlavou skříplou mezi klávesnicí a monitorem. Doufám jen, že pokud zase usnu, nenaslintám si ve spánku mezi klávesy jako minule. Ráno jsem vstal před šestou, umyl si hlavu, nasypal do sebe celej tác palačinek a vlakem se vydal na cestu do Brna. Cestou jsem letmo přelouskal čtyryadvacet stránek dlouhou kapitolu sítí, týkající se VoIP telefonie, jen abych měl pocit, že jsem se na dnešní laboratoře připravil. Na Králově poli jsem si odskočil do Alberta pro pár koblih a Semtex. Rozhodně jsem nehodlal jít do boje bez energie...
Sakryš, nedopsal jsem ani první odstavec a padl jsem tu hubou za vlast. Klávesnice díkybohu zůstala suchá, za to na tváří mám důkladně vytlačenou celou herní kombinaci WASD. Připomeňte mi prosím, kde jsme to skončili? Odbila dvanáctá hodina, nahrnuli jsme se do laboratoře naplnění očekáváním z dnešního programu. U každého počítači se nenápadně povalovala sluchátka s mikrofonem a webkamera. Laboratoř celé dvě hodiny připomínala ústřední štáb kroužku radioamatérů. Dvacet ajťáku brblalo celých sto dvacet minut nesmysly do mikrofonů a překreslovalo datagramy navazování a průběhu komunikace při použití protokolů SIP a H.323 na papír.
Za čtrnáct dní mě čeká půlsemestrální zkouška, která bude klíčová pro absolvování tohoto kurzu. Dnes jsem se seznámil se třemi lidmi, kteří sítě absolvují už třetím rokem. Na první pohled musím překvapeně konstatovat, že to na nich nezanechalo žádné viditelné známky zneužití, zvláštní. Sedím v rychlíku a přemýšlím, co si pustím. Atlas mraků by mohl být tou ideální volbou pro dvouhodinovou cestu vlakem. Bratři Wachowští neodmyslitelně patří mezi nejlepší filmařskou elitu všech dob. Jejich do detailu precizní provedení scénářů a režie dělá z jejich filmů nadčasové dílo, které si najde diváky v širokém spektru populace. Hugo Weaving si zde zahrál hned několik záporáků, takže kdo si ujíždí, podobně jako já, na postavách typu agenta Smithe z Metrixu, bude po celý film v sedmém nebi. Komu by to přece jen nestačilo, bezpochyby ho dorazí role Toma Hangse.
Rozhodl jsem se zastavit se těsně před pátou v bance a vyzvednout si tak po měsíci čekání svou kreditní kartu. Moje bankovní poradkyně, která mě má na starosti, je prostě a jednoduše řečeno šťabajzna. Tipuji ji tak na dvacet sedm, maximálně dvacet osm, štíhlá, prsatá a nesmírně přitažlivá brunetka. Pod tíhou jejích high heels, růžových silonek a minisukně, kterou měla na sobě, bych byl schopný se upsat i k důchodovému spoření. Zatímco mi vydávala kartu a já ji podepisoval potřebné dokumenty, jsme vedli nezávaznou a formální komunikaci. Když už to vypadalo tak, že je vše vyřízené a mé další setrvání na místě by působilo značně bezpředmětně, vypadlo z ní, jestli bych nechtěl hodit domů, že za chvíli končí a má to cestou. No, do prdele! Toho bohdá nebude, aby český jézéďák od stolu utíkal!
V inkriminovanou dobu jsem už několik minut nervózně přešlapoval na místě, na kterém jsme byli domluvení. Přibližující se klapání podpatků po dlažebních kostkách v Masarykově ulici mě donutilo zpozornět. Nalodili jsme se do auta a vyrazili na cestu. Bylo celkem zvláštní si ji prohlédnout i v jiném světle, než je to bílé od zářivek v bance. Patnáct kilometrů v mlze husté jako mlíko přesto uběhlo pozoruhodně rychle. Pomalu jsme zastavovali u kraje silnice, když mě nenapadlo nic lepšiho, než sebrat veškerou svoji odvahu a zeptat se, jestli bych ji nemohl pozvat na kafe. Ou shit! Proboha, co jsem to zas vyblil? Vteřina, na kterou jí moje otázka zaskočila, bohatě stačila na to, abych na sebe v duchu aplikoval veškerou mojí slovní zásobu nadávek. Překvapivě a s potutelným úsměvem na rtech souhlasila. Fuckin' king! Rozloučili jsme se a každý se vydal vlastní cestou...
Žádné komentáře:
Okomentovat