Dej mi na chvíli klid

Neskutečný. Člověk si vybere nejzalezlejší kout na fakultě, kam celej rok nepáchne ani noha a zrovna když už teda konečně zabere ho probuděj a vůbec jim to není blbý. Z hlubokého spánku mě v mžiku vytrhly hlasy, hemžící se všude kolem mě. Zvedl jsem hlavu, jako co se sakra děje, a uvědomil si, že stoleček, na kterém jsem poklidně pochrupoval, je ze všech stran obklíčen asi deseti zhruba dvacetiletými hihňajícími se Španělkami. Projel jsem je všechny vražedným pohledem, nasadil si zpátky spadlou kapuci a snažil se pokračovat ve spánku. Jejich český průvodce se jim chvíli lámanou angličtinou snažil vysvětlit, ať si mě nevšímají, že tu pouze něco studuju, načež všichni někam díkybohu zmizeli... 

Náročná rána

Tři nula nula. Debilní ajfouňácký vyzvánění se mě snaží probudit a bohužel se mu to daří. Sprcha, fén, levá nohavice, pravá nohavice, tričko s klaunem, toust a kafe. Ještě jsem ani pořádně nestihl rozlepit oči a už bych je nejraději zase zavřel. Vyleštím zuby, obuju boty a tradá na vlak. Venku je zima jak na Sibiři, díkybohu se ale na zemi neválí žádnej bílej sajrajt, v kterým bych se musel brodit. Čtyři nula nula. Sedím v motoráku a pouštím Americkýho gangstera s Denzelem Washingtonem a Russelem Crowem v hlavních rolích. Na tomhle světě jste to, co jste. Jste buď jedno nebo druhý. Buď jste někdo, nebo jste nikdo...

V pět nula nula přesedám ve Svitavách na další vlak. Průvodčí v poloprázdném rychlíku je poněkud retardovanej. Ještě se mi nestalo, že by po mě chtěl někdo jízdenku třikrát během půlhodiny. Alzheimer. Šest nula nula Brno hlavní nádraží. Vysypal jsem se z vlaku a se stádem zamířil do hlubin brněnských podchodů. Dnes se nás na fakultě překvapivě sešlo více než minule, nicméně Vašek mezi třiceti devíti obličeji opět chybí. Sedm nula nula. Přednáška sítí, s tématem videokonference a streaming multimédii, se na první pohled jeví celkem snesitelná. Po padesáti minutách a zasypáním miliónem zkratek už tento názor naneštěstí nesdílím. RFC, RTSP, SDP, RTP, RTCP, fuj...

Včera mě uctili svou milou návštěvou Steven Rose s Kalwichem. Prozíravě předpověděli, že budu nadávat jak špaček, jelikož přijeli nahrávat o hodinu a půl později, než měli, proto s sebou chytře vzali usmiřovací balíček ve formě dvou cheeseburgerů. Smradi, vědí jak na mě. Když se mi je konečně podařilo vykopat ze studia, rozhodl jsem se odvíst káru do patnáct kilometrů vzdáleného servisu s převodovkou. Závada se projevovala tím, že zařadit jsem mohl pouze, pokud jsem stál a měl vyplej motor, takže mi nezbylo nic jiného, než se nemotorně rozjížděl na trojku. Na blízké pumpě jsem cestou pro jistotu doplnil pohonné hmoty, avšak při pokusu opět nastartovat, převodovka finálně vypověděla službu. Po chvíli nadávání se mi za použití hrubé sily podařilo zařadit alespoň jedničku. K dosažení cíle jsem přes půl hodiny hopsal třicetikilometrovou rychlostí v Multiple jako totální idiot, přičemž jsem celou cestu měl pocit, že mi každou chvíli musí vybouchnout motor. 

Přednášející jsem přivezla nějakej monstrózní vehikl na kolečkách s monitorem a kamerou a celá nadšená tu v osm ráno zprovozňuje videokonferenci. Je to od ni převelice milé gesto, nám tu takhle po ránu dopřát překrásnou projekci našich ospalých xichtíků. Obvykle zastávám strategii zaujmout místo v první řádě, abych okamžitě neusnul, tím pádem jsem mohl na plátně vystavovat tričko s nápisem Časem přejde tě smích z exkluzivní blízkosti a poskytovat tak celých dvaadvacet minut TNT reklamu. Po skončení přednášky jsem se uchýlil do nitra fakultní knihovny vyhledat pohodlný gauč, na kterém velmi pravděpodobně brzy usnu...

Work hard play hard

Fíha, usínám tu s hlavou skříplou mezi klávesnicí a monitorem. Doufám jen, že pokud zase usnu, nenaslintám si ve spánku mezi klávesy jako minule. Ráno jsem vstal před šestou, umyl si hlavu, nasypal do sebe celej tác palačinek a vlakem se vydal na cestu do Brna. Cestou jsem letmo přelouskal čtyryadvacet stránek dlouhou kapitolu sítí, týkající se VoIP telefonie, jen abych měl pocit, že jsem se na dnešní laboratoře připravil. Na Králově poli jsem si odskočil do Alberta pro pár koblih a Semtex. Rozhodně jsem nehodlal jít do boje bez energie...

Sakryš, nedopsal jsem ani první odstavec a padl jsem tu hubou za vlast. Klávesnice díkybohu zůstala suchá, za to na tváří mám důkladně vytlačenou celou herní kombinaci WASD. Připomeňte mi prosím, kde jsme to skončili? Odbila dvanáctá hodina, nahrnuli jsme se do laboratoře naplnění očekáváním z dnešního programu. U každého počítači se nenápadně povalovala sluchátka s mikrofonem a webkamera. Laboratoř celé dvě hodiny připomínala ústřední štáb kroužku radioamatérů. Dvacet ajťáku brblalo celých sto dvacet minut nesmysly do mikrofonů a překreslovalo datagramy navazování a průběhu komunikace při použití protokolů SIP a H.323 na papír.

Za čtrnáct dní mě čeká půlsemestrální zkouška, která bude klíčová pro absolvování tohoto kurzu. Dnes jsem se seznámil se třemi lidmi, kteří sítě absolvují už třetím rokem. Na první pohled musím překvapeně konstatovat, že to na nich nezanechalo žádné viditelné známky zneužití, zvláštní. Sedím v rychlíku a přemýšlím, co si pustím. Atlas mraků by mohl být tou ideální volbou pro dvouhodinovou cestu vlakem. Bratři Wachowští neodmyslitelně patří mezi nejlepší filmařskou elitu všech dob. Jejich do detailu precizní provedení scénářů a režie dělá z jejich filmů nadčasové dílo, které si najde diváky v širokém spektru populace. Hugo Weaving si zde zahrál hned několik záporáků, takže kdo si ujíždí, podobně jako já, na postavách typu agenta Smithe z Metrixu, bude po celý film v sedmém nebi. Komu by to přece jen nestačilo, bezpochyby ho dorazí role Toma Hangse.

Rozhodl jsem se zastavit se těsně před pátou v bance a vyzvednout si tak po měsíci čekání svou kreditní kartu. Moje bankovní poradkyně, která mě má na starosti, je prostě a jednoduše řečeno šťabajzna. Tipuji ji tak na dvacet sedm, maximálně dvacet osm, štíhlá, prsatá a nesmírně přitažlivá brunetka. Pod tíhou jejích high heels, růžových silonek a minisukně, kterou měla na sobě, bych byl schopný se upsat i k důchodovému spoření. Zatímco mi vydávala kartu a já ji podepisoval potřebné dokumenty, jsme vedli nezávaznou a formální komunikaci. Když už to vypadalo tak, že je vše vyřízené a mé další setrvání na místě by působilo značně bezpředmětně, vypadlo z ní, jestli bych nechtěl hodit domů, že za chvíli končí a má to cestou. No, do prdele! Toho bohdá nebude, aby český jézéďák od stolu utíkal! 

V inkriminovanou dobu jsem už několik minut nervózně přešlapoval na místě, na kterém jsme byli domluvení. Přibližující se klapání podpatků po dlažebních kostkách v Masarykově ulici mě donutilo zpozornět. Nalodili jsme se do auta a vyrazili na cestu. Bylo celkem zvláštní si ji prohlédnout i v jiném světle, než je to bílé od zářivek v bance. Patnáct kilometrů v mlze husté jako mlíko přesto uběhlo pozoruhodně rychle. Pomalu jsme zastavovali u kraje silnice, když mě nenapadlo nic lepšiho, než sebrat veškerou svoji odvahu a zeptat se, jestli bych ji nemohl pozvat na kafe. Ou shit! Proboha, co jsem to zas vyblil? Vteřina, na kterou jí moje otázka zaskočila, bohatě stačila na to, abych na sebe v duchu aplikoval veškerou mojí slovní zásobu nadávek. Překvapivě a s potutelným úsměvem na rtech souhlasila. Fuckin' king! Rozloučili jsme se a každý se vydal vlastní cestou...

Večerní pozastavní

V první řadě bych chtěl poděkovat všem těm, co si dnes zakoupili tričko Časem přejde tě smích. Váš počet pomalu roste, proto jsme se s klukama rozhodli zveřejnit vaše fotografie v tričkách s klaunem na naší facebookovou fanpage. Mám za sebou poněkud hekticky zaplněný den a to se ještě narychlo musím naučit na zítřejší laboratoře ze sítí. K udělení zápočtu a tedy i k naději, že se ze mě koncem června příštího roku stane bakalář, mi stále zbývá získat celých osm bodů. Zítřejší čtyři bodíky by se mi proto velmi šikly, takže jen ve zkratce, žádné dlouhé vypisováni. 

Po trojité snídani a vypití hektolitru kafe jsem usedl za svými monitory ve studiu. Dnešní program byl dokončit osmý track z desky iRap. Nastartoval jsem Cubase a pustil se do práce. Uběhlo několik hodin a hle, nezní to vůbec špatně, spíš bych si troufl říct, že to zni velice dobře. Odesílám track ke korekcím k big brotherovi a mezitím šmejdím po kuchyni co bych sezobl k večeři. Nemám náladu ani čas se s něčím větším klohnit, proto hbitě šahám po toustereru. Z jednoho toustového chleba, hermelínu, a dvaceti deka vysočiny lze celkem snadno připravit přesně čtrnáct křupavě vyhlížejících toustů. Celé jsem to zalil jedním jogurtem a nyní se pomalu chystám započít dlouhý trávící cyklus nad otevřenými skripty... 

Stavát a cvičit skautíci

Spanilé ráno v rytmech Dirty Dancing s nesmrtelným Patrickem Swayzem, budiž mu země lehká. Dneska toho mám spoustu na práci, bejby přece nebude sedět v koutě. Při pomyšlení, kolik jsem toho zase sežral k snídani, docházím k jednoznačnému východisku, že v sobě musím mít alespoň tři tasemnice. Nevím jak, ale během ranního googlení jsem se docvakal k fotce Keanu Reevese, bože, co se mu to stalo? V porovnání s tímto vorvaněm, který ještě před pár lety brázdil po vlnách Matrixu v roli Thomase Andersona, jsem na tom stále relativně dobře. Všude, kam se ve studiu podívám, se povalují trička Časem přejde tě smích. V případě, že by se neprodali, má alespoň celé TNT v následujících dvou stoletích v čem chodit. Súčást plánu!

Už je po poledni a stále mi padá hlava na stůl, jde se pro další kávu. Včera jsem se dozvěděl o svém novém, v pátek objeveném, nezměrném talentu. Pravděpodobně jsem jediný tvor na planetě Zemi, který zvládá zvracet a zároveň se u toho svíjet v záchvatech smíchu, tedy jediný za předpokladu, že opomeneme Squirtla z první řady Pokémonů. Zdaleka ale asi nejsem jediný, kdo v pátek v noci objevil svůj nový talent. Emeres, poté co vysunul dveře z pantů, se v domnění, že se jedná o létající koberec, snažil stylizovat do role Aladina a zapáleně hledal po celé zkušebně svou lampu s džinem. Bohužel našel jen láhev s vínem a hajtku, ale i tak se dokázal velmi kvalitně zabavit. Měl jsem dojem, že Jurský park 4 má jít do kin až v červnu příštího roku, ale z omylu mě vyvedl fakt, že premiéru jsme si odbili už z pátku na sobotu. Polička tedy po Karlových Varech v příštích letech s největší pravděpodobností přebere štafetu v pořádání filmových festivalů... 

Půlnoční dýchánek

Tak tu zase jednou o půlnoci sám sedím osamělý nad nedopitým kafem a před sebou jen útržky HTML kódu webových stránek TNT. Sušenky jsem spořádal už před hodinou, čokoládu předevčírem a na perníčky si musím ještě měsíc počkat, ledaže bych vyštrachal nějaký z loňských Vánoc. Českou filmovou klasiku jsem dnes vyměnil za Zacha Galifianakise. Hned v úvodu filmu mě sráží do kolen dokonalá scéna, ve které se Zach, v roli poněkud dementního Alana, zběsile řítí po dálnici s vozíkem s trůnící žirafou. Super, žirafa je bez hlavy, teďkon už jen zbývá dopít poslední kapky studené kávy a dopsat posledních pár řádků kódu. 

Hotovo! Fasháku, prosím tě, hned to zkontroluj. Vše je v pořádku? Výborně. Dámy a pánové, dovolte mi Vám představit zbrusu novou a ojedinělou vychytávku na našem rodinném webu www.tntrecords.cz. Jedná se o rozkošný boxík v sekci booking, který je až k prasknutí naplněný TNT produkcí, okamžitě připravenou k tvorbě Vašich skladeb. V případě zájmu o bližší informace nás neváhejte zkontaktovat na uvedené emailové adrese studio@tntrecords.cz. 

Formality bychom měli konečně za sebou, můžeme tedy pokračovat v běžném tlachání o útrapách každodenního života. Dnes někdy v odpoledních hodinách se mi ozval Roman, spolubydlící a spolužák ze střední, s tím, že bychom mohli po letech zase něco podniknout. Domluveno. Trochu mě mrzí, že s předloňským zrušením facebooku jsem ze dne na den přišel o kontakt na všechny své bývalé spolužáky. Kromě toho mi to přineslo ještě jednu malou nevýhodu. Zatímco se většině lidí při zadání písmene f do řádku pro URL v internetovém prohlížeči automaticky doplní adresa facebooku, schválně zkuste hádat, co se asi tak může doplnit mě...
Sakra! Moje pravidelné půlnoční nájezdy na ledničku mají za následek nárůst mé tělesné hmotnosti již o více než tři kilogramy a stávají se tak globálním problémem číslo jedna. Pokud mi v nejbližších dnech nepomůže rada bezpečnosti OSN, budu muset tento problém urychleně vyřešit sám. Několikakilometrové běhání, které každý den už více než dva roky absolvuji, se začíná míjet účinkem. Přemýšlím, že zakoupení titanového řetězu by mohlo být tou pravou investicí. Zoufalá doba si opět žádá zoufalá rozhodnutí. Zbývá se jen rozhodnout, jestli ho upevním na dveře od ledničky nebo na postel a vlastní nohu. Dilema...
Osobně se přikláním spíše k těm dvířkům od ledničky, ale finální ortel vynesu raději až zítra nebo úplně nejraději pozítří. Dnešní menu je Pstruh á la Créme. V podstatě jde o uzoučký plátek včerejšího chleba, namazaný kombinací másla a kečupu, k čemuž jsem narychlo a hlavně nenápadně zcizil okurku a pár koleček vysočiny. Naivně jsem se domníval, že pokud tomu chytře obšlehnu vznešenější název z Červenýho trpaslíka, bude můj gurmánský zážitek z této gastronomie o to intenzivnější. Nejenže jsem se hluboce zmýlil, ale zároveň se teď obávám toho, že pokud by se o mých věhlasných kuchařských praktikách doslechl Zdenda Polreich, určitě by neváhal ani vteřinu a přijel by mě ochotně vymáchat v kyselině sýrové. 

Noční proud myšlenek

Když tak nějak přemejšlim o tom, kolik jsem toho sem za poslední tři dny dokázal sesmolit, docházím k názoru, že bych se už opravdu po několikaměsíčním odkládání měl pustit do své bakalářské práce. Loni jsem si zkomponoval vlastní zadání na téma zpracování vokálních stop v softwarové postprodukci hudby. V praxi to znamená napsat plus mínus třicet stránek teorie týkající se akustiky, hudebních efektů, mixu, masteringu a naprogramovat VST plugin na nazvučení zpěvu, respektive repu. Momentálně jsem na tom prachbídně, tedy když to shrnu, mám asi tak dvanáct stránek textu z loňska, které mám ovšem v plánu od základu překopat a k tomu polovičatou aplikaci v Matlabu. Docent mě zabije...

Jsou opět dvě hodiny ráno, na jednom monitoru do tmy září obrovské logo TNT, na druhém běží v plné kráse Můj brácha má prima bráchu a na třetím píšu další kapitolu života. Pro jistotu dělám, že nevidím právě probíhající milostnou scénu mezi mlaďounkou Libuší Šafránkovou a Honzou Hrušínským a raději se snažím soustředit na to, abych tu nenasekal přespřílišné množství pravopisných chyb. A je v tom! Kráva blbá! Měla si dávat pozor! Když už jsme u filmů, včera jsem viděl druhej díl příšerek. Mike Wazowski opět nezklamal. Celých devadesát pět minut jsem se výborně bavil. Sebejistě dávám čtyři hvězdy na ČSFD a ejhle, vpravo nahoře na mě bliká nová zpráva. A dokonce ani není od administrátora. Poloholohlavý solidně vyhlížející padesátník mi vychvaluje můj filmový vkus, asi se chce skamarádit. Sorry homeboy, na chlapečky nejsem!

Právě probíhající hodina rozebírání a skládání zbraní, ze které je Pavelka uvolněn kvůli návštěvě ministra zemědělství, mi připomíná, že jsem včera zapomněl zabít Danielu. Zrovna jsem byl ve zkušebně a konečně rozběhal kameru, když světlo světa spatřila premiéra klipu Nekonečná hloupost. No to si snad už děláte prdel, ne? Zatímco jsem v Poličce byl svědkem páření paviánů, v Boskovicích hranice nevkusu dosáhla alarmujících hodnot. Celý klip lacině a povrchně tlačí na naivitu populace a snaží se posluchače odradit od slepé víry v reklamy. Hlubší analýzu si raději dovolím nechat na každém z Vás. S vysokou pravděpodobností by se totiž mohlo stát, že bych se za svoje názory stal obětí fanatického lynče od legie radikálních třináctiletých Fadrcových fanynek. Přesto, té Dádě to tam stejně děsně sluší...

Dneska a dokonce i včera jsem neposlal ani jednu esemesku. Big up, jsem zvědavej, jak dlouho mi to vydrží. Každopádně pokud nevydrží, účty za telefon mě velmi brzo přivedou na mizinu. Doufám, že už stačilo to, že za poslední tři měsíce mi zvládli třikrát chladně a bezcitně znásilnit rozpočet. Sakra, tu fintu s tou zlomenou rukou bychom měli někdy určitě vyzkoušet, dala by se tak při cestování po Evropě stopro ušetřit nějaká ta škvára. Supr plán na příští léto. Ministra zemědělství se nám stopnou asi nepodaří, ale za pokus to rozhodně stojí. Tři hodiny! Film za chvíli končí, měl bych to pomalu zabalit. Proč se mi jen nedaří zabrat?