No, do prdele! Ráno se probouzím v cizím bytě, v cizí posteli a bohužel bez cizí ženy. Za to mám hned po pravé ruce krásnej růžovej lavor, díkybohu prázdnej. Protřel jsem si oči, postavil se na nohy a podíval se na sebe do zrcadla. Při pohledu na své nohavice už chápu, proč je lavor prázdnej. Pár věcí mi tu ale stále nehraje. V první řadě nechápu, jak je možné že má levá nohavice je špinavá i zezadu. Buď jsem v noci vynalezl novou zvracící polohu, nebo nevím. Možná mě zneuctil jeden z těch zvrhlíků, se kterými jsem včera řádil, typuji to na Luboše. Vypadám jako kdyby mě něco přejelo. Mám pocit, že noc musela být tak šílená, že až se zítra pude Luba vyzpovídat do kostela, shoří jim tam ta budka i s tím katolíkem uvnitř.
Prohrabávám si kapsy, mám jen vybitej ajfoun, po klíčích od káry a batohu se slehla zem. Nemohl by mi někdo prosím prozradit, jak jsem se sem dostal? Opatrně procházím bytem a hledám někoho alespoň trochu živého. S každou další prošlou prázdnou místnosti ve mě exponenciálně narůstá panika. Heureka! Na gauči je někdo rozvalenej, někdo v kom ne úplně jistě poznávám už skoro zapomenutého feláka Honzu, se kterým už ale pár dlouhých let nejsme v pravidelným kontaktu. Probudil jsem ho, pomocí jeho telefonu asi po dvaceti telefonátech lokalizoval své pohřešované harampádí, poděkoval, pozdravil a vydal se za Mářím.
Táhl jsem se přes celou Poličku s pocitem, že každej koho míjim, mě důkladně zkoumá. Proč také ne? Jen se klidně podívejte, jak vypadá zhmotnění kocoviny. Čistej vzduch mi celkem pročistil hlavu. Z euforie, že mi je líp, jsem hbitě vyskákal po schodech. Tentokrát jsem to minul pouze o jedno poschodí. Máří vypadal mnohem použitelnější, uvařil mi kafe, uklohnil snídani a načepoval nějakej džus. Naházel jsem to do sebe a následně nad kafem zrekonstruovali vzpomínky na včerejšek.
Takže postupně. Včera jsem skončil někde těsně před tím, než jsem vyrazil Zdendovi pro nákup do Ikei. Dáda i Luboš si to zase rozmysleli, takže přece jen nakonec jsem měl dámskej doprovod. Cestou pro Dádu jsem se stavil v krámu vyzvednou kameru a paměťovou kartu do ní. Jak jsem byl ještě rozespalej z rána, přehlídnul jsem, že místo té karty, kterou jsem měl objednanou, jsem obdržel nějakou jinou se čtvrtinovou kapacitou. Aby toho nebylo málo, nenápadně zaměnil šestku za osmičku, čímž mě šikovně natáhl o dvě čenta. Zmrd! Nasedl jsem do auta a pokračoval v krasojízdě mezi tramvajemi. Dáda si to přištrádovala s třema báglama a v botech na klíncích. Někde jsem četl, že prý snižují ženskou atraktivitu. Ten článek musel psát buď úplnej magor nebo Daduša je světlou výjimkou. Než jsme dojeli na parkoviště před obchodním domem, stihli jsme prohodit pár slov. Když mi roztomile oznámila, že hraje v novém a úžasném Fadrcově klipu, málem jsem smetl stařenku na přechodu. Spolkl jsem trpkou chuť na jazyku, nahodil pokrfejs a ledově klidným tónem jsem ji obeznámil s tím, že ji v neděli s nejvyšší pravděpodobností usmrtím...
Parkoviště bylo poloprázdné, jak je tedy možné, že Ikea byla výrazněji liduplnější? Vystáli jsme si frontu v bufíku, vzal jsem nám pár hotdogu, pití a nějakej nesmysl se sýrem, jehož název jsem si nebyl absolutně schopnej zapamatovat. Než jsem natočil pití a vrátil se ke stolu, už měla své bio vegetariánské panzerotto v sobě a mlsně se dívala na mé hotdogy. Galantně jsem je raději co nejrychleji nasoukal do sebe. Po relativně svižně snídaní jsme zamířili mezi regály, vyajfounil jsem mail od Emerese, a postupně jsme googlili jednotlivé položky seznamu. Blbejch pět krámů jsme hledali přes hodinou a půl a celou tu dobu jsem poslouchal ódu na Emerese. Nač čekat do neděle? Rozhodl jsem se ji zabít hned.
Nakupování bylo opravdu dlouhé, nekonečné a dlouhé. Konečně pokladna a hurá na druhou snídaní. Přemejšlel jsem, že s ohledem na její štíhlou linii, jí tentokrát pro jistotu sním i to panzerotto, ale nakonec jsem na to nenašel odvahu. Vzal jsem s sebou jednu oříškovou čokoládu, kdyby hodlala pokračovat ve fanatickém oslavování Emerese, abych jí měl čím humánně umlčet. Nevím, jestli to víte, ale v Ikei prodávají opravdu dobrou čokoládu, chutná jako Milka, ale stojí jako ty hnusný polský čokolády, to jen tak mezi námi. Naházeli jsme krabice do kufru a vyrazili.
Zrovna jsem jí vyslíkal pohledem, když jsme minuli výjezd z dé jedničky. Prima. Jeli jsme asi dvacet kilometrů po dálnici bez dálniční známky, než jsme narazili na další exit. Exit, který se jen jako exit tvářil, ve skutečnosti to však byl vjezd na další dálnici, směr Třebíč. Skvěle, výborně. Dalších deset kilometrů po dálnici, než jsme vyjeli krásnou jednoproudovou cestou, vedoucí bůhví kam. Vlevo koně, vpravo nic. Po asi půlhodině jsme minuli zámek Veveří, jediný kulturní zážitek toho dne. Vlastně jediný bohužel ne...
Opět v Lipůvce, konečně aspoň nějaká civilizace. Kam teď? Odvést Cazzymu na Suchý první prodané tričko Časem přejde tě smích. Dáda dostala hroznou chuť na čokoládu, tak jsem jí teda neochotně rozdělal. Snědla dva čtverečky a řekla, že už nemůže. Co na to říct? Nevadí, zbude více pro mě. Cazzy vylezl z brlohu se svou klasickou patetickou náladou. Dvacet minut jsme čekali, než si vybere správnou velikost a barvu. Nakonec padlo bílý vajt-tý velikosti L. Supr, jedeme dál. Vysadil jsem Dádu na Vískách, zamával a frčel do Poličky, kde jsem nabral Enyho a Mařího. Taxikář...
Ve zkušebně byl zase zasranej koberec, tak jsme ho odzasrali, počkali na správce a Petra Kleina, načež se pustili do vrtání, lepení, stahování a tahání kabelu. Uprostřed vrtání nás přišel vypískat správce divadla, prej nahoře je Českej rozhlas a prej mají ve vysílání slyšet naše vrtání. Vyborně! Kameru se nám nepodařilo zprovoznit ani po pěti hodinovém snažení. S rozhodnutím dodělat to jindy jsme sklidili nářadí, odvezli ho a jeli do Tesca s tím, že se aspoň trochu napijeme a zapijeme tak naší přetrvávající smůlu.
Mezitím se ve zkušebně shromáždila většina TNT: já, Jefy, Lubardý, Maří, Eny, Fash a dokonce docoural i Emeresíno. Začalo to nevině flaškou rumu a tlumeně puštěnými tracky z plánované desky iRap, kterou v lednu vydáváme. Dost reklamy! Postupně kde se vzala, tu se vzala sůl, citróny a Tequila. S přibývající hladinou alkoholu v krvi, přibývali i decibely. Srát na rozhlas! Vyštrachalo se nějaký víno, Emeres vlezl za škopky a už to jelo. Paralelně s naší ilegální party jela i punkerská akce v klubu. Pro nezasvěcené, ze zákulisí klubu se dá lehce projít do zkušebny a naopak.
Otevřeli se dveře zkušebny a dovnitř vlezla nějaká punkerka, pravděpodobně jedna z vystupujících a začala s námi navazovat komunikaci. Po chvíli tlachání si při snaze seznámit nás se svými kérkami po celém těle ta punkerská buchta vyhrnula tričko a kompletně tak obnažila svůj objemný dekolt, takže i Lubošovi vypadla z otevřené pusy ruka, na které si těsně před tímto incidentem kousal nehty. Zpoza škopků se jen ozvalo jediné slovo: špína. Holčině zamrzl úsměv na tváři a se slovy, že manžel nás všechny zabije, vyklidila zkušebnu. Netrvalo dlouho a manžel se dostavil. Vzhledem připomínal Harleje ze seriálu gympl: svalnatý, plešatý, hrůzu nahánějící, celý v kůži a s šátkem na hlavě nám oznámil, že si tu jeho žena zapomněla kabelku, vzal ji a odešel. Super, mohlo se pít dál.
To co pak následovalo si už plynule nepamatuji, v hlavě mi utkvělo pouze pár záblesků: panker s trombónem s námi ve zkušebně, my v backstagi s pankáči, my pod pódiem mezi pankáči, Emeres na pódiu před pankáči, já sám na náměstí, ja s šéfem na náměstí, záchodová mísa, poblitá zem, Luboš na zemi, Jefy na Lubošovi, další víno a pak už nic. Člověk by neřekl, kolik se toho dá stihnout za jeden den.
C'est la vie...
