Kladivo na čarodějnice

Co si to ty lidi o sobě proboha myslí? Ozvala se mi nějaká holka z Lanškrouna, se kterou jsem si kdysi psal na chatu, jestli bych s ní nezašel na kafe, že studuje v Brně a ráda by mě poznala. Snažil jsem se jí přesvědčit o tom, že udělat si mezeru v mým nadupaným programu je docela problém, nicméně nakonec jsem ji na to kejvnul, s tím že se má za čtrnáct dní ozvat a domluvíme se. Čtrnáct dní uběhlo, ticho po pěšině. Po dalších dvou tejdnech mi přišla zpráva, jestli nemám čas. Shodou okolností jsem byl zrovna na fakultě a a měl jsem hodinovou prodlevu, než mi pojede vlak. Vlastně jsem neviděl žádnej důvod, proč by mě na mých pravidelných pochůzkách po Vaňkovce nemohla doprovodit, napsal jsem, ať je ve tři čtvrtě na tři ready u pošty na brněnským nádraží. 

Dorazil jsem na místo, čtrnáct čtyřicet pět. Čtrnáct padesát, stále nikde nikdo. Čtrnáct padesát pět, beru telefon do ruky, volaný účastník je dočasně nedostupný, opakujte volání později. Super no. Sebral jsem si svých pět švestek a odebral se směr Vaňkovka. Nakoupil, najedl, nasedl jsem do vlaku a hle textovka. Promin, zpozdila jsem se, bla bla bla, kde jsi? Ve vlaku brouku, měj se famfárově! Nechápu, kde se v ní vzalo tolik drzosti to po tejdnu zkusit znova a dělat jakože nic. Odepsal jsem celkem stručně, ale formálně a se vší slušností, ať se nezlobí, ale že už jsme byli dvakrát domluvení a v obou případech se na mě vykašlala a že už prostě nemám zájem s ní cokoliv podnikat. Netrvalo dlouho a po pár dnech mi přišla další zpráva. Nejdříve jsem se jen domníval, že pouze špatně vidím. Černé na bílým tam stálo, cituji: proč si tak omezený? 

Jak to se mnou do prdele mluvíš? V její odpovědi na mě čekala velmi důkladná a rozsáhlá psychoanalýza, postavená na jejích brilantních znalostech, získaných z jednoho semestru psychologie. Dozvěděl jsem se o sobě, že mám nechutně velký ego a že díky tomu, že se sebou nenechám tak jednoduše zametat, velmi brzo jistě narazím. Že moje pracovní vytížení je sice velmi obdivuhodné, ale k čemu mi to vlastně je, když si neumím užívat života a být šťastný a že ona je skutečně a převelice šťastná a umí se opravdu uvolnit. V neposlední řadě jsem se o sobě dočetl, že mi schází argumenty na to ji vyvrátit, že jsem omezenej a proto s ní hned jednám vulgárně. Celkem odvážnej počin, na to že jsme se nikdy neviděli. Velmi rychle jsem ji vyvedl z jejího naivního adolescentního štěstí. Žádnej hipík mě tu nebude po ránu moralizovat. Vysvětlil jsem jí to po lopatě tak, že to i ten její půlmegabajtovej mozek ráčil pochopit...

Uf, tohle je o infarkt. Je sobota šest ráno a po velmi náročném týdnu si užívám zaslouženého odpočinku. Pouštím si Thora na probuzení a po sedmi dnech mám v plánu splnit své závazky vůči blogu. Kéž bych tak měl to jeho kladivo. Mlátil bych s ním lidi, co mě vytáčej, po hlavě. Co jsem to vlastně celej ten tejden dělal? V sobotu ráno jsem otevřel skripta a v úterý večer je pro změnu zavřel. Za zmínku stojí pouze incident, když jsem se přehraboval ve stovkách potištěných listů poházených po stole a šťastnou náhodou se mi podařilo shodit svůj milovaný ajfounek ze stolu. Stokrát jsem s ním bez újmy za chůze třísknul o dlažební kostky, ale až tento moment se mu stal osudným. Budiž mu země lehká, hned po tom co se mi z něj podaří vydolovat všechny kontakty. Ve středu nás s Vaškem čekala zkouška ze sítí, pokud by se nám ji podařilo mimořádně zeslonit, byla by naše tří a půl roční závratná kariéra na FITu u konce. Otázky nebyli zase tak šílený jak jsme čekali, a s trochou štěstí a mírného úsilí se mi podařilo vybojovat sedmnáct bodů z dvaceti. Tak ještě zvládnout tu lednovou zkoušku a bakalářskou práci a hurá ke státnicím...    

  

Ranní ruch

Zase pátek, šest ráno, po dlouhé noci plné nostalgických vzpomínek, nervózně přešlapuju na tramvajové zastávce, kdesi na periferii Brna. Řidič předchozí šaliny mě kretén dokázal pěkně po ránu nasrat, když mi těsně před nosem frnknul s úplně prázdnou tramvají. Po šestnácti minutách čekání se konečně přibližují světla. Nastoupil jsem do vagónu přeplněného lidmi s igelitkami, štípl lístek na šedesát minut a zařadil se mezi stojící cestující. Kde jsou ty časy, kdy jsem do školy chodil po propitých nocích každej den na jedenáctou s omluvenkou zaspal, a procházelo mi to, přičemž ostatní spolužáky paradoxně třídní nelítostně likvidoval, i když se zpozdili jen o pár minut. Mít nejlepší známky na škole hold mělo nějaké své výhody.

Na Fakultě Informačních Technologií na Vysokém Učení Technickém v Brně ovšem zapadám mezi těžkej průměr, takže pokud chci příští rok odpromovat, nezbývá mi nic jiného než se každej pátek plahočit probouzejícím se Brnem. Nasadil jsem kapuci, abych se alespoň symbolicky separoval od ostatních kolem, prdnul špunty do uší a vyměnil nezáživnou konverzaci dvou slečen vedle za novou Delikovu desku Sloboda. Letošní podzim představuje vyloženě žně pro fanoušky česko-slovenského hiphopu. Začalo to nenápadně s novými MAAT, přes Marpa, Resta, a Zverinu plynule pokračovalo k Radikálovi s Tafrobem a příští měsíc to celé bude završeno dlouho očekávanou deskou Kontrafaktů. Převážně kvůli precizní práci zvukových mistrů Ondry Žatkuliaka a Marka Šurina jsem vše důkladně naposlouchal a něco málo z toho i pořízením originálního nosiče podpořil.  

Dnešní téma přednášky? Zajištění kvality služeb. Celý rok se mi vyloženě stýskalo po všech těch typech front. Úvodní kecy ohledně půlsemestrální zkoušky nekompromisně střídají integrované a diferencované služby. Po Vaškovi se dnes už ani nesnažím pátrat. Pokouším se přestat zívat, ale nějak se mi to nedaří, ještěže do konce zbývá už jen pár minut. Pojedu vyreklamovat sluchátka, stavím se v bance hodit pár korun na účet a uvažuju, že bych se dneska nechal ošmikat. Večer je zas TNT session, dneska ale kategoricky odmítám pít. Sobotu, neděli, pondělí a úterý plánuju proležet ve skriptech, ze stejného důvodu budu i celou tu dobu offline...  

Kapitola s ajronmenem

Právě jsem šlohl pončo dřevěnýmu indiánovi. Novej ajronmen je prostě špica. Chtěl jsem dneska začít s důkladnou přípravou na půlsemestrální zkouškou ze sítí na příští středu, ale když se mi teď do rukou dostala trojka ajronmena, nemohl jsem odolat a rozhodl se učení přesunout na zítřek. Společně s Melem Gibsnem, Clintem Eastwoodem a Tomem Hanksem, škatulkuji Roberta Downeyho juniora k nejlepším hercům všech dob. Kdo by nechtěl doma vlastnit arzenál jako Tony Stark? To mi připomíná, že bych si měl v nejbližších týdnech dodělat zbrojní průkaz. Troufám si tvrdit, že devítku, malorážku i brokovnici zvládnu rozebrat i ve spánku. Posledně jsem měl padesát osm zásahu z šedesáti ran, to už je celkem slušný. Takže ty umíš chrlit oheň, jo? Aha...

Dneska mě dokázal nasral enormní počet lidí. Kdybych je tu měl všechny vypsat, bylo by to na celou jednu kapitolu blogu, takže si to raději odpustím. Nechápu jen, jak můžeš klesnout na tak hlubokou úroveň, že jdeš škemrat peníze k člověku, kterej se tě pokusil před čtvrt rokem pást... Hohó, armáda blýskavejch ajronmenů ve vzduchu signalizuje blížící se epický závěr filmu. Už zbývá jen zachránit Gwyneth Paltrow z nesnází a nakopat prdel roztavenýmu Mandarínovi. Po dlouhé době balancuji při hodnocení mezi udělením čtyř nebo pěti hvězdiček na ČSFD. Přestože studovaní inženýři z Marvelu odvedli vynikající kus práce, k dokonalosti jim tentokrát krůček chybí. Každopádně vřele doporučuji pro odreagování, pokud jste byli zavření celý den ve studiu...           

Na plný úvazek

Docela mě fascinuje sledovat vývoj naší facebookové fanpage. Vydali jsme Enyho singl Máslem dolů z připravované desky iRap a přibyl nový fanoušek. Zveřejnili jsme fotky zkušebny, kterou jsme tři měsíce rekonstruovali a hle, nový fanoušek. Fotky z ateliéru, nový fanoušek. Zkuste schválně hádat, co se asi tak mohlo stát, když jsme před zhruba týdnem nahodili na youtube track Prestaň súdit od Elpeho z labelu Spirit Music? Pokud to takto půjde dál tímto zběsilým tempem a za předpokladu, že zůstaneme stále stejně produktivní, mohli bychom ideálního počtu našich fanoušku dosáhnout někdy koncem prosince roku dva tisíce dvě stě patnáct. Do té doby se však pokusím alespoň nalákat dalšího fanouška tím, že na zeď plesknu odkaz na svůj blog.    

Co si myslíte, seržante? Myslím, že to jsou mimozemšťani. To jako z vesmíru? Ne podporučíku, z Kanady. Po neúplně nenáročném víkendu opět ve studiu padám hubou na podlahu a k tomu mi tu vesele běží film Světová invaze, ve kterém houfy nenasytných emzáků drancují naší překrásnou planetu Zemi kvůli těžbě vody. V přímém přenosu sleduju, jak jedna z hlavních postav, konkrétně půvabná veterinářka, učí bandu nabroušených mariňáků dorazit a vykuchat příslušníky armád sousedních galaxií. Los Angeles se topí v plamenech, řady amerického námořnictva se pomalu, ale jistě, začínají tenčit, čmuchám blížící se filmový zvrat... 

Tento víkend nebyl ani zdaleka tak krušnej, jako ten minulej. Prakticky veškerý čas jsme s klukama strávili ve studiu, takže jen v rychlosti rekapitulace: v sobotu jsme celej den byli zavřený u mě a točili chybějící materiál na desku, navečer jsme se přesunuli do zkušebny, kde jsme přes čtyři hodiny usilovně pracovali na sestavení nové show.V neděle pár hodin u mixu. V pondělí celej den nahrávání s Epikem a Creamem. Pár session u Emerese, pár nových ambiciózních nápadů a pár prodaných triček Časem přejde tě smích, jinak nic moc extra. Jelikož už stihli odpálit velící centrum a připravit tak mimozemšťany o bezpilotní letouny, načež bleskurychle zahájit vítězný protiútok, mohu konečně upadnout s čistým svědomím do krajiny snů...      

Dej mi na chvíli klid

Neskutečný. Člověk si vybere nejzalezlejší kout na fakultě, kam celej rok nepáchne ani noha a zrovna když už teda konečně zabere ho probuděj a vůbec jim to není blbý. Z hlubokého spánku mě v mžiku vytrhly hlasy, hemžící se všude kolem mě. Zvedl jsem hlavu, jako co se sakra děje, a uvědomil si, že stoleček, na kterém jsem poklidně pochrupoval, je ze všech stran obklíčen asi deseti zhruba dvacetiletými hihňajícími se Španělkami. Projel jsem je všechny vražedným pohledem, nasadil si zpátky spadlou kapuci a snažil se pokračovat ve spánku. Jejich český průvodce se jim chvíli lámanou angličtinou snažil vysvětlit, ať si mě nevšímají, že tu pouze něco studuju, načež všichni někam díkybohu zmizeli... 

Náročná rána

Tři nula nula. Debilní ajfouňácký vyzvánění se mě snaží probudit a bohužel se mu to daří. Sprcha, fén, levá nohavice, pravá nohavice, tričko s klaunem, toust a kafe. Ještě jsem ani pořádně nestihl rozlepit oči a už bych je nejraději zase zavřel. Vyleštím zuby, obuju boty a tradá na vlak. Venku je zima jak na Sibiři, díkybohu se ale na zemi neválí žádnej bílej sajrajt, v kterým bych se musel brodit. Čtyři nula nula. Sedím v motoráku a pouštím Americkýho gangstera s Denzelem Washingtonem a Russelem Crowem v hlavních rolích. Na tomhle světě jste to, co jste. Jste buď jedno nebo druhý. Buď jste někdo, nebo jste nikdo...

V pět nula nula přesedám ve Svitavách na další vlak. Průvodčí v poloprázdném rychlíku je poněkud retardovanej. Ještě se mi nestalo, že by po mě chtěl někdo jízdenku třikrát během půlhodiny. Alzheimer. Šest nula nula Brno hlavní nádraží. Vysypal jsem se z vlaku a se stádem zamířil do hlubin brněnských podchodů. Dnes se nás na fakultě překvapivě sešlo více než minule, nicméně Vašek mezi třiceti devíti obličeji opět chybí. Sedm nula nula. Přednáška sítí, s tématem videokonference a streaming multimédii, se na první pohled jeví celkem snesitelná. Po padesáti minutách a zasypáním miliónem zkratek už tento názor naneštěstí nesdílím. RFC, RTSP, SDP, RTP, RTCP, fuj...

Včera mě uctili svou milou návštěvou Steven Rose s Kalwichem. Prozíravě předpověděli, že budu nadávat jak špaček, jelikož přijeli nahrávat o hodinu a půl později, než měli, proto s sebou chytře vzali usmiřovací balíček ve formě dvou cheeseburgerů. Smradi, vědí jak na mě. Když se mi je konečně podařilo vykopat ze studia, rozhodl jsem se odvíst káru do patnáct kilometrů vzdáleného servisu s převodovkou. Závada se projevovala tím, že zařadit jsem mohl pouze, pokud jsem stál a měl vyplej motor, takže mi nezbylo nic jiného, než se nemotorně rozjížděl na trojku. Na blízké pumpě jsem cestou pro jistotu doplnil pohonné hmoty, avšak při pokusu opět nastartovat, převodovka finálně vypověděla službu. Po chvíli nadávání se mi za použití hrubé sily podařilo zařadit alespoň jedničku. K dosažení cíle jsem přes půl hodiny hopsal třicetikilometrovou rychlostí v Multiple jako totální idiot, přičemž jsem celou cestu měl pocit, že mi každou chvíli musí vybouchnout motor. 

Přednášející jsem přivezla nějakej monstrózní vehikl na kolečkách s monitorem a kamerou a celá nadšená tu v osm ráno zprovozňuje videokonferenci. Je to od ni převelice milé gesto, nám tu takhle po ránu dopřát překrásnou projekci našich ospalých xichtíků. Obvykle zastávám strategii zaujmout místo v první řádě, abych okamžitě neusnul, tím pádem jsem mohl na plátně vystavovat tričko s nápisem Časem přejde tě smích z exkluzivní blízkosti a poskytovat tak celých dvaadvacet minut TNT reklamu. Po skončení přednášky jsem se uchýlil do nitra fakultní knihovny vyhledat pohodlný gauč, na kterém velmi pravděpodobně brzy usnu...

Work hard play hard

Fíha, usínám tu s hlavou skříplou mezi klávesnicí a monitorem. Doufám jen, že pokud zase usnu, nenaslintám si ve spánku mezi klávesy jako minule. Ráno jsem vstal před šestou, umyl si hlavu, nasypal do sebe celej tác palačinek a vlakem se vydal na cestu do Brna. Cestou jsem letmo přelouskal čtyryadvacet stránek dlouhou kapitolu sítí, týkající se VoIP telefonie, jen abych měl pocit, že jsem se na dnešní laboratoře připravil. Na Králově poli jsem si odskočil do Alberta pro pár koblih a Semtex. Rozhodně jsem nehodlal jít do boje bez energie...

Sakryš, nedopsal jsem ani první odstavec a padl jsem tu hubou za vlast. Klávesnice díkybohu zůstala suchá, za to na tváří mám důkladně vytlačenou celou herní kombinaci WASD. Připomeňte mi prosím, kde jsme to skončili? Odbila dvanáctá hodina, nahrnuli jsme se do laboratoře naplnění očekáváním z dnešního programu. U každého počítači se nenápadně povalovala sluchátka s mikrofonem a webkamera. Laboratoř celé dvě hodiny připomínala ústřední štáb kroužku radioamatérů. Dvacet ajťáku brblalo celých sto dvacet minut nesmysly do mikrofonů a překreslovalo datagramy navazování a průběhu komunikace při použití protokolů SIP a H.323 na papír.

Za čtrnáct dní mě čeká půlsemestrální zkouška, která bude klíčová pro absolvování tohoto kurzu. Dnes jsem se seznámil se třemi lidmi, kteří sítě absolvují už třetím rokem. Na první pohled musím překvapeně konstatovat, že to na nich nezanechalo žádné viditelné známky zneužití, zvláštní. Sedím v rychlíku a přemýšlím, co si pustím. Atlas mraků by mohl být tou ideální volbou pro dvouhodinovou cestu vlakem. Bratři Wachowští neodmyslitelně patří mezi nejlepší filmařskou elitu všech dob. Jejich do detailu precizní provedení scénářů a režie dělá z jejich filmů nadčasové dílo, které si najde diváky v širokém spektru populace. Hugo Weaving si zde zahrál hned několik záporáků, takže kdo si ujíždí, podobně jako já, na postavách typu agenta Smithe z Metrixu, bude po celý film v sedmém nebi. Komu by to přece jen nestačilo, bezpochyby ho dorazí role Toma Hangse.

Rozhodl jsem se zastavit se těsně před pátou v bance a vyzvednout si tak po měsíci čekání svou kreditní kartu. Moje bankovní poradkyně, která mě má na starosti, je prostě a jednoduše řečeno šťabajzna. Tipuji ji tak na dvacet sedm, maximálně dvacet osm, štíhlá, prsatá a nesmírně přitažlivá brunetka. Pod tíhou jejích high heels, růžových silonek a minisukně, kterou měla na sobě, bych byl schopný se upsat i k důchodovému spoření. Zatímco mi vydávala kartu a já ji podepisoval potřebné dokumenty, jsme vedli nezávaznou a formální komunikaci. Když už to vypadalo tak, že je vše vyřízené a mé další setrvání na místě by působilo značně bezpředmětně, vypadlo z ní, jestli bych nechtěl hodit domů, že za chvíli končí a má to cestou. No, do prdele! Toho bohdá nebude, aby český jézéďák od stolu utíkal! 

V inkriminovanou dobu jsem už několik minut nervózně přešlapoval na místě, na kterém jsme byli domluvení. Přibližující se klapání podpatků po dlažebních kostkách v Masarykově ulici mě donutilo zpozornět. Nalodili jsme se do auta a vyrazili na cestu. Bylo celkem zvláštní si ji prohlédnout i v jiném světle, než je to bílé od zářivek v bance. Patnáct kilometrů v mlze husté jako mlíko přesto uběhlo pozoruhodně rychle. Pomalu jsme zastavovali u kraje silnice, když mě nenapadlo nic lepšiho, než sebrat veškerou svoji odvahu a zeptat se, jestli bych ji nemohl pozvat na kafe. Ou shit! Proboha, co jsem to zas vyblil? Vteřina, na kterou jí moje otázka zaskočila, bohatě stačila na to, abych na sebe v duchu aplikoval veškerou mojí slovní zásobu nadávek. Překvapivě a s potutelným úsměvem na rtech souhlasila. Fuckin' king! Rozloučili jsme se a každý se vydal vlastní cestou...

Večerní pozastavní

V první řadě bych chtěl poděkovat všem těm, co si dnes zakoupili tričko Časem přejde tě smích. Váš počet pomalu roste, proto jsme se s klukama rozhodli zveřejnit vaše fotografie v tričkách s klaunem na naší facebookovou fanpage. Mám za sebou poněkud hekticky zaplněný den a to se ještě narychlo musím naučit na zítřejší laboratoře ze sítí. K udělení zápočtu a tedy i k naději, že se ze mě koncem června příštího roku stane bakalář, mi stále zbývá získat celých osm bodů. Zítřejší čtyři bodíky by se mi proto velmi šikly, takže jen ve zkratce, žádné dlouhé vypisováni. 

Po trojité snídani a vypití hektolitru kafe jsem usedl za svými monitory ve studiu. Dnešní program byl dokončit osmý track z desky iRap. Nastartoval jsem Cubase a pustil se do práce. Uběhlo několik hodin a hle, nezní to vůbec špatně, spíš bych si troufl říct, že to zni velice dobře. Odesílám track ke korekcím k big brotherovi a mezitím šmejdím po kuchyni co bych sezobl k večeři. Nemám náladu ani čas se s něčím větším klohnit, proto hbitě šahám po toustereru. Z jednoho toustového chleba, hermelínu, a dvaceti deka vysočiny lze celkem snadno připravit přesně čtrnáct křupavě vyhlížejících toustů. Celé jsem to zalil jedním jogurtem a nyní se pomalu chystám započít dlouhý trávící cyklus nad otevřenými skripty... 

Stavát a cvičit skautíci

Spanilé ráno v rytmech Dirty Dancing s nesmrtelným Patrickem Swayzem, budiž mu země lehká. Dneska toho mám spoustu na práci, bejby přece nebude sedět v koutě. Při pomyšlení, kolik jsem toho zase sežral k snídani, docházím k jednoznačnému východisku, že v sobě musím mít alespoň tři tasemnice. Nevím jak, ale během ranního googlení jsem se docvakal k fotce Keanu Reevese, bože, co se mu to stalo? V porovnání s tímto vorvaněm, který ještě před pár lety brázdil po vlnách Matrixu v roli Thomase Andersona, jsem na tom stále relativně dobře. Všude, kam se ve studiu podívám, se povalují trička Časem přejde tě smích. V případě, že by se neprodali, má alespoň celé TNT v následujících dvou stoletích v čem chodit. Súčást plánu!

Už je po poledni a stále mi padá hlava na stůl, jde se pro další kávu. Včera jsem se dozvěděl o svém novém, v pátek objeveném, nezměrném talentu. Pravděpodobně jsem jediný tvor na planetě Zemi, který zvládá zvracet a zároveň se u toho svíjet v záchvatech smíchu, tedy jediný za předpokladu, že opomeneme Squirtla z první řady Pokémonů. Zdaleka ale asi nejsem jediný, kdo v pátek v noci objevil svůj nový talent. Emeres, poté co vysunul dveře z pantů, se v domnění, že se jedná o létající koberec, snažil stylizovat do role Aladina a zapáleně hledal po celé zkušebně svou lampu s džinem. Bohužel našel jen láhev s vínem a hajtku, ale i tak se dokázal velmi kvalitně zabavit. Měl jsem dojem, že Jurský park 4 má jít do kin až v červnu příštího roku, ale z omylu mě vyvedl fakt, že premiéru jsme si odbili už z pátku na sobotu. Polička tedy po Karlových Varech v příštích letech s největší pravděpodobností přebere štafetu v pořádání filmových festivalů... 

Půlnoční dýchánek

Tak tu zase jednou o půlnoci sám sedím osamělý nad nedopitým kafem a před sebou jen útržky HTML kódu webových stránek TNT. Sušenky jsem spořádal už před hodinou, čokoládu předevčírem a na perníčky si musím ještě měsíc počkat, ledaže bych vyštrachal nějaký z loňských Vánoc. Českou filmovou klasiku jsem dnes vyměnil za Zacha Galifianakise. Hned v úvodu filmu mě sráží do kolen dokonalá scéna, ve které se Zach, v roli poněkud dementního Alana, zběsile řítí po dálnici s vozíkem s trůnící žirafou. Super, žirafa je bez hlavy, teďkon už jen zbývá dopít poslední kapky studené kávy a dopsat posledních pár řádků kódu. 

Hotovo! Fasháku, prosím tě, hned to zkontroluj. Vše je v pořádku? Výborně. Dámy a pánové, dovolte mi Vám představit zbrusu novou a ojedinělou vychytávku na našem rodinném webu www.tntrecords.cz. Jedná se o rozkošný boxík v sekci booking, který je až k prasknutí naplněný TNT produkcí, okamžitě připravenou k tvorbě Vašich skladeb. V případě zájmu o bližší informace nás neváhejte zkontaktovat na uvedené emailové adrese studio@tntrecords.cz. 

Formality bychom měli konečně za sebou, můžeme tedy pokračovat v běžném tlachání o útrapách každodenního života. Dnes někdy v odpoledních hodinách se mi ozval Roman, spolubydlící a spolužák ze střední, s tím, že bychom mohli po letech zase něco podniknout. Domluveno. Trochu mě mrzí, že s předloňským zrušením facebooku jsem ze dne na den přišel o kontakt na všechny své bývalé spolužáky. Kromě toho mi to přineslo ještě jednu malou nevýhodu. Zatímco se většině lidí při zadání písmene f do řádku pro URL v internetovém prohlížeči automaticky doplní adresa facebooku, schválně zkuste hádat, co se asi tak může doplnit mě...
Sakra! Moje pravidelné půlnoční nájezdy na ledničku mají za následek nárůst mé tělesné hmotnosti již o více než tři kilogramy a stávají se tak globálním problémem číslo jedna. Pokud mi v nejbližších dnech nepomůže rada bezpečnosti OSN, budu muset tento problém urychleně vyřešit sám. Několikakilometrové běhání, které každý den už více než dva roky absolvuji, se začíná míjet účinkem. Přemýšlím, že zakoupení titanového řetězu by mohlo být tou pravou investicí. Zoufalá doba si opět žádá zoufalá rozhodnutí. Zbývá se jen rozhodnout, jestli ho upevním na dveře od ledničky nebo na postel a vlastní nohu. Dilema...
Osobně se přikláním spíše k těm dvířkům od ledničky, ale finální ortel vynesu raději až zítra nebo úplně nejraději pozítří. Dnešní menu je Pstruh á la Créme. V podstatě jde o uzoučký plátek včerejšího chleba, namazaný kombinací másla a kečupu, k čemuž jsem narychlo a hlavně nenápadně zcizil okurku a pár koleček vysočiny. Naivně jsem se domníval, že pokud tomu chytře obšlehnu vznešenější název z Červenýho trpaslíka, bude můj gurmánský zážitek z této gastronomie o to intenzivnější. Nejenže jsem se hluboce zmýlil, ale zároveň se teď obávám toho, že pokud by se o mých věhlasných kuchařských praktikách doslechl Zdenda Polreich, určitě by neváhal ani vteřinu a přijel by mě ochotně vymáchat v kyselině sýrové. 

Noční proud myšlenek

Když tak nějak přemejšlim o tom, kolik jsem toho sem za poslední tři dny dokázal sesmolit, docházím k názoru, že bych se už opravdu po několikaměsíčním odkládání měl pustit do své bakalářské práce. Loni jsem si zkomponoval vlastní zadání na téma zpracování vokálních stop v softwarové postprodukci hudby. V praxi to znamená napsat plus mínus třicet stránek teorie týkající se akustiky, hudebních efektů, mixu, masteringu a naprogramovat VST plugin na nazvučení zpěvu, respektive repu. Momentálně jsem na tom prachbídně, tedy když to shrnu, mám asi tak dvanáct stránek textu z loňska, které mám ovšem v plánu od základu překopat a k tomu polovičatou aplikaci v Matlabu. Docent mě zabije...

Jsou opět dvě hodiny ráno, na jednom monitoru do tmy září obrovské logo TNT, na druhém běží v plné kráse Můj brácha má prima bráchu a na třetím píšu další kapitolu života. Pro jistotu dělám, že nevidím právě probíhající milostnou scénu mezi mlaďounkou Libuší Šafránkovou a Honzou Hrušínským a raději se snažím soustředit na to, abych tu nenasekal přespřílišné množství pravopisných chyb. A je v tom! Kráva blbá! Měla si dávat pozor! Když už jsme u filmů, včera jsem viděl druhej díl příšerek. Mike Wazowski opět nezklamal. Celých devadesát pět minut jsem se výborně bavil. Sebejistě dávám čtyři hvězdy na ČSFD a ejhle, vpravo nahoře na mě bliká nová zpráva. A dokonce ani není od administrátora. Poloholohlavý solidně vyhlížející padesátník mi vychvaluje můj filmový vkus, asi se chce skamarádit. Sorry homeboy, na chlapečky nejsem!

Právě probíhající hodina rozebírání a skládání zbraní, ze které je Pavelka uvolněn kvůli návštěvě ministra zemědělství, mi připomíná, že jsem včera zapomněl zabít Danielu. Zrovna jsem byl ve zkušebně a konečně rozběhal kameru, když světlo světa spatřila premiéra klipu Nekonečná hloupost. No to si snad už děláte prdel, ne? Zatímco jsem v Poličce byl svědkem páření paviánů, v Boskovicích hranice nevkusu dosáhla alarmujících hodnot. Celý klip lacině a povrchně tlačí na naivitu populace a snaží se posluchače odradit od slepé víry v reklamy. Hlubší analýzu si raději dovolím nechat na každém z Vás. S vysokou pravděpodobností by se totiž mohlo stát, že bych se za svoje názory stal obětí fanatického lynče od legie radikálních třináctiletých Fadrcových fanynek. Přesto, té Dádě to tam stejně děsně sluší...

Dneska a dokonce i včera jsem neposlal ani jednu esemesku. Big up, jsem zvědavej, jak dlouho mi to vydrží. Každopádně pokud nevydrží, účty za telefon mě velmi brzo přivedou na mizinu. Doufám, že už stačilo to, že za poslední tři měsíce mi zvládli třikrát chladně a bezcitně znásilnit rozpočet. Sakra, tu fintu s tou zlomenou rukou bychom měli někdy určitě vyzkoušet, dala by se tak při cestování po Evropě stopro ušetřit nějaká ta škvára. Supr plán na příští léto. Ministra zemědělství se nám stopnou asi nepodaří, ale za pokus to rozhodně stojí. Tři hodiny! Film za chvíli končí, měl bych to pomalu zabalit. Proč se mi jen nedaří zabrat?  

Návrat do procesu

Neděle, nejmíň sympatickej den v týdnu. Už od základky je ve mě zakořeněný pocit, že po každé neděli následuje pondělní utrpení ve školní lavici. Z podobného důvodu vlastně nemám rád ani srpen. Dneska ráno jsem se probudil někdy kolem jedné hodiny odpolední, upřímně doufám, že jsem alespoň minimálně eliminoval spánkový deficit, způsobený oslavou na počest dokončení rekonstrukce zkušebny. Hned po ránu jsem otevřel páteční dopis s účtem za telefon. Hmm, patnáct stovek, to to dneska zase skvěle začíná...

S rozhodnutím smazat dluhy jsem rozbil další prasátko, tento rok už asi páté a po páté tak oddálil zakoupení vysněných poslechových monitorů KRK VXT 6, co se dá dělat. Momentálně disponuji verzí KRK Rockit 6, hrají dobře, ale VXT je prostě VXT. Trochu to ve mě prohloubilo chuť dneska nic nedělat. Dokoukám film, dožvejkám oběd a pravděpodobně pustím další film. Pokud najdu dostatek odhodlání, šel bych si zaběhat. Trošku mě hlodá, že jsme v pátek nedotáhli tu kameru do konce, chtěl bych to už konečně mít z krku. Na druhou stranu je to dobře, alespoň není nikde videozáznam té džungle, ve kterou jsme zkušebnu v pátek v noci proměnili. Zavolám Mářímu, že bychom tam dneska večer zašli...

S vlkmi žijem, s vlkmi pijem

No, do prdele! Ráno se probouzím v cizím bytě, v cizí posteli a bohužel bez cizí ženy. Za to mám hned po pravé ruce krásnej růžovej lavor, díkybohu prázdnej. Protřel jsem si oči, postavil se na nohy a podíval se na sebe do zrcadla. Při pohledu na své nohavice už chápu, proč je lavor prázdnej. Pár věcí mi tu ale stále nehraje. V první řadě nechápu, jak je možné že má levá nohavice je špinavá i zezadu. Buď jsem v noci vynalezl novou zvracící polohu, nebo nevím. Možná mě zneuctil jeden z těch zvrhlíků, se kterými jsem včera řádil, typuji to na Luboše. Vypadám jako kdyby mě něco přejelo. Mám pocit, že noc musela být tak šílená, že až se zítra pude Luba vyzpovídat do kostela, shoří jim tam ta budka i s tím katolíkem uvnitř.

Prohrabávám si kapsy, mám jen vybitej ajfoun, po klíčích od káry a batohu se slehla zem. Nemohl by mi někdo prosím prozradit, jak jsem se sem dostal? Opatrně procházím bytem a hledám někoho alespoň trochu živého. S každou další prošlou prázdnou místnosti ve mě exponenciálně narůstá panika. Heureka! Na gauči je někdo rozvalenej, někdo v kom ne úplně jistě poznávám už skoro zapomenutého feláka Honzu, se kterým už ale pár dlouhých let nejsme v pravidelným kontaktu. Probudil jsem ho, pomocí jeho telefonu asi po dvaceti telefonátech lokalizoval své pohřešované harampádí, poděkoval, pozdravil a vydal se za Mářím.

Táhl jsem se přes celou Poličku s pocitem, že každej koho míjim, mě důkladně zkoumá. Proč také ne? Jen se klidně podívejte, jak vypadá zhmotnění kocoviny. Čistej vzduch mi celkem pročistil hlavu. Z euforie, že mi je líp, jsem hbitě vyskákal po schodech. Tentokrát jsem to minul pouze o jedno poschodí. Máří vypadal mnohem použitelnější, uvařil mi kafe, uklohnil snídani a načepoval nějakej džus. Naházel jsem to do sebe a následně nad kafem zrekonstruovali vzpomínky na včerejšek.

Takže postupně. Včera jsem skončil někde těsně před tím, než jsem vyrazil Zdendovi pro nákup do Ikei. Dáda i Luboš si to zase rozmysleli, takže přece jen nakonec jsem měl dámskej doprovod. Cestou pro Dádu jsem se stavil v krámu vyzvednou kameru a paměťovou kartu do ní. Jak jsem byl ještě rozespalej z rána, přehlídnul jsem, že místo té karty, kterou jsem měl objednanou, jsem obdržel nějakou jinou se čtvrtinovou kapacitou. Aby toho nebylo málo, nenápadně zaměnil šestku za osmičku, čímž mě šikovně natáhl o dvě čenta. Zmrd! Nasedl jsem do auta a pokračoval v krasojízdě mezi tramvajemi. Dáda si to přištrádovala s třema báglama a v botech na klíncích. Někde jsem četl, že prý snižují ženskou atraktivitu. Ten článek musel psát buď úplnej magor nebo Daduša je světlou výjimkou. Než jsme dojeli na parkoviště před obchodním domem, stihli jsme prohodit pár slov. Když mi roztomile oznámila, že hraje v novém a úžasném Fadrcově klipu, málem jsem smetl stařenku na přechodu. Spolkl jsem trpkou chuť na jazyku, nahodil pokrfejs a ledově klidným tónem jsem ji obeznámil s tím, že ji v neděli s nejvyšší pravděpodobností usmrtím...

Parkoviště bylo poloprázdné, jak je tedy možné, že Ikea byla výrazněji liduplnější? Vystáli jsme si frontu v bufíku, vzal jsem nám pár hotdogu, pití a nějakej nesmysl se sýrem, jehož název jsem si nebyl absolutně schopnej zapamatovat. Než jsem natočil pití a vrátil se ke stolu, už měla své bio vegetariánské panzerotto v sobě a mlsně se dívala na mé hotdogy. Galantně jsem je raději co nejrychleji nasoukal do sebe. Po relativně svižně snídaní jsme zamířili mezi regály, vyajfounil jsem mail od Emerese, a postupně jsme googlili jednotlivé položky seznamu. Blbejch pět krámů jsme hledali přes hodinou a půl a celou tu dobu jsem poslouchal ódu na Emerese. Nač čekat do neděle? Rozhodl jsem se ji zabít hned.

Nakupování bylo opravdu dlouhé, nekonečné a dlouhé. Konečně pokladna a hurá na druhou snídaní. Přemejšlel jsem, že s ohledem na její štíhlou linii, jí tentokrát pro jistotu sním i to panzerotto, ale nakonec jsem na to nenašel odvahu. Vzal jsem s sebou jednu oříškovou čokoládu, kdyby hodlala pokračovat ve fanatickém oslavování Emerese, abych jí měl čím humánně umlčet. Nevím, jestli to víte, ale v Ikei prodávají opravdu dobrou čokoládu, chutná jako Milka, ale stojí jako ty hnusný polský čokolády, to jen tak mezi námi. Naházeli jsme krabice do kufru a vyrazili. 

Zrovna jsem jí vyslíkal pohledem, když jsme minuli výjezd z dé jedničky. Prima. Jeli jsme asi dvacet kilometrů po dálnici bez dálniční známky, než jsme narazili na další exit. Exit, který se jen jako exit tvářil, ve skutečnosti to však byl vjezd na další dálnici, směr Třebíč. Skvěle, výborně. Dalších deset kilometrů po dálnici, než jsme vyjeli krásnou jednoproudovou cestou, vedoucí bůhví kam. Vlevo koně, vpravo nic. Po asi půlhodině jsme minuli zámek Veveří, jediný kulturní zážitek toho dne. Vlastně jediný bohužel ne...

Opět v Lipůvce, konečně aspoň nějaká civilizace. Kam teď? Odvést Cazzymu na Suchý první prodané tričko Časem přejde tě smích. Dáda dostala hroznou chuť na čokoládu, tak jsem jí teda neochotně rozdělal. Snědla dva čtverečky a řekla, že už nemůže. Co na to říct? Nevadí, zbude více pro mě. Cazzy vylezl z brlohu se svou klasickou patetickou náladou. Dvacet minut jsme čekali, než si vybere správnou velikost a barvu. Nakonec padlo bílý vajt-tý velikosti L. Supr, jedeme dál. Vysadil jsem Dádu na Vískách, zamával a frčel do Poličky, kde jsem nabral Enyho a Mařího. Taxikář...

Ve zkušebně byl zase zasranej koberec, tak jsme ho odzasrali, počkali na správce a Petra Kleina, načež se pustili do vrtání, lepení, stahování a tahání kabelu. Uprostřed vrtání nás přišel vypískat správce divadla, prej nahoře je Českej rozhlas a prej mají ve vysílání slyšet naše vrtání. Vyborně! Kameru se nám nepodařilo zprovoznit ani po pěti hodinovém snažení. S rozhodnutím dodělat to jindy jsme sklidili nářadí, odvezli ho a jeli do Tesca s tím, že se aspoň trochu napijeme a zapijeme tak naší přetrvávající smůlu.      

Mezitím se ve zkušebně shromáždila většina TNT: já, Jefy, Lubardý, Maří, Eny, Fash a dokonce docoural i Emeresíno. Začalo to nevině flaškou rumu a tlumeně puštěnými tracky z plánované desky iRap, kterou v lednu vydáváme. Dost reklamy! Postupně kde se vzala, tu se vzala sůl, citróny a Tequila. S přibývající hladinou alkoholu v krvi, přibývali i decibely. Srát na rozhlas! Vyštrachalo se nějaký víno, Emeres vlezl za škopky a už to jelo. Paralelně s naší ilegální party jela i punkerská akce v klubu. Pro nezasvěcené, ze zákulisí klubu se dá lehce projít do zkušebny a naopak. 

Otevřeli se dveře zkušebny a dovnitř vlezla nějaká punkerka, pravděpodobně jedna z vystupujících a začala s námi navazovat komunikaci. Po chvíli tlachání si při snaze seznámit nás se svými kérkami po celém těle ta punkerská buchta vyhrnula tričko a kompletně tak obnažila svůj objemný dekolt, takže i Lubošovi vypadla z otevřené pusy ruka, na které si těsně před tímto incidentem kousal nehty. Zpoza škopků se jen ozvalo jediné slovo: špína. Holčině zamrzl úsměv na tváři a se slovy, že manžel nás všechny zabije, vyklidila zkušebnu. Netrvalo dlouho a manžel se dostavil. Vzhledem připomínal Harleje ze seriálu gympl: svalnatý, plešatý, hrůzu nahánějící, celý v kůži a s šátkem na hlavě nám oznámil, že si tu jeho žena zapomněla kabelku, vzal ji a odešel. Super, mohlo se pít dál.

To co pak následovalo si už plynule nepamatuji, v hlavě mi utkvělo pouze pár záblesků: panker s trombónem s námi ve zkušebně, my v backstagi s pankáči, my pod pódiem mezi pankáči, Emeres na pódiu před pankáči, já sám na náměstí, ja s šéfem na náměstí, záchodová mísa, poblitá zem, Luboš na zemi, Jefy na Lubošovi, další víno a pak už nic. Člověk by neřekl, kolik se toho dá stihnout za jeden den. 

C'est la vie...      

Vzhůru do Švédska

Přednášku jsem ve zdraví přežil, i když vstřebání všech informací ohledně VoIP telefonii a kódování hlasu mi zabere určitě nějaký čas. Pozření tolika energetických nápojů v tak krátkém časovém rozmezí mě donutilo urychleně navštívit fakultní toalety. Z přilehlé kabinky se ozývaly podezřelé pazvuky, raději jsem proto vyklidil prostor. Momentálně sedím opět v křesílku na chodbě a plánuji trasu do IKEI. Cestou musím ještě vyzvednou IP kameru, kterou odpoledne budeme instalovat do zkušebny. Zjišťuji, že to moc cestou nebude. Před týdnem mi zdechla navigace, pokud k tomu přičtu mé slabé zkušeností s řízením ve velkoměstech, čeká mě velmi zajímavý zážitek. 

Emeres, další z mála mých dobrých přátel, mi sestavil celkem obsáhlý seznam nákupu. Samozřejmě jsem ho zapomněl vytisknout a nemůžu si ani vzpomenout na který z mých mailů mi to poslal. Původně mi měla dělat doprovod a náhradu navigace jedna krásná blondýna, klasicky jí to do toho ale něco přišlo, proto jsem jí nahradil za ještě krásnějšího Luboše. Luboš sice rád a hojně nakupuje, ale nábytek ho nepřitahuje natolik, aby se mnou absolvoval celou tůru po obchodě, proto ho asi odložím v dětským koutku. Když o tom tak přemýšlím, možná raději u stánku s hotdogy...

Na fakultě

Bůh žehnej mírumilovné kombinaci kofeinu s taurinem. Obávám se, že doporučenou denní dávku jsem stihl za uplynulé dvě hodiny překročit zhruba stotřicetkrát. Určitě mé tři čtenáře zajímá, jak příjemnou jsem měl cestu. Z lesů na Vysočině jsem zamířil do probouzejícího se Brna. Nikam jsem nespěchal, projel jsem potemnělou Poličkou, Bystrým a Olešnicí. V Kunštátu jsem uvažoval nad návštěvou mého dlouholetého přítele, bohužel jsem s sebou neměl žádné Molotovovy koktejly, takže by tato kulturní vložka zdaleka nebyla tak smysluplná a efektivní, jako kdybych je měl. 

Následovala krátká zastávka na benzínové pumpě někde mezi Letovicemi a Blanskem, na které jsem doplnil docházející zásoby povzbudivých látek a pokračoval přes Lipůvku až na Královo pole, kde jsem absolvoval zběsilý slalom mezi tramvajemi. Zaparkoval jsem přímo před vchodem do fakulty, kopl do sebe další pixlu semtexu a rozespalý se vypotácel z auta. 

Ne zrovna svižnou chůzí jsem zamířil do útrob své alma mater. Čekal bych, že budu jediná živá duše v dosahu minimálně dvou kilometrů. Z tohoto omylu jsem byl však velmi rychle vyveden, na fakultě to evidentně žilo i v tak nekřesťanskou hodinu. Vybral jsem si jeden opuštěný a potemnělý koutek, uvelebil se v křesílku, která mi tak trochu vždy připomínala sedačky v šalině a nenápadně naslouchal bujaré konverzaci, vedenou mezi dvěma uklizečkami, která by svou obsáhlou a bohatou slovní zásobou mohla bez problému konkurovat slovenské opravě lakatoše. Nevím, zda jsem jí pochopil zcela správně, ale hlavní náplní pravděpodobně bylo vyndavání pánského ochlupení z pisoárů. Pokud byste hledali spolehlivý způsob k omezení závislosti na energetických nápojích, doporučuji okolo šesté ranní navštívit naši fakultu. 

Do začátku přednášky zbývá ještě devatenáct minut, přesto se objevil první z řady mých spolužáků. Posadil se pár metrů ode mne, a s otevřenou pusou zůstal civět z okna. Řekl bych, že vypadá podobně, jako já se cítím. Určitě by mu k té otevřené puse slušelo jedno z triček Časem přejde tě smích, komu také ne. V průběhu mé analýzy přibylo dalších pár lidí, už nás tu čeká asi tak pět. Když vemu v potaz to, že na první přednášce bylo zhruba čtyři sta lidí, musím konstatovat, že návštěvnost poněkud opadá. Mezi čekajícími marně pátrám pohledem po Vaškovi. Bohužel marně.

Vašek je jedním z mála opravdových přátel, které jsem měl tu čest za uplynulé tři roky, strávené nad rozepsanými kódy programů a debugováním poznat. Historie našeho přátelství sahá až do dob diskrétní matematiky v prvním semestru. Kdybych ho měl charakterizovat pár slovy, určitě by mezi nimi byla slova: rum, kytara, rum, Umrbrtka, rum, šerm, rum a tuzemák. Vizáží bych ho přirovnal k jednomu ze tří mušketýrů skříženým s kytaristou Visacího zámku. Někdy Vám budu vyprávět o našich nočních dobrodružstvích, nebo o jeho smyslu pro obchod, kdy je schopný sehnat uprostřed noci pojízdné kolo nebo vánoční stromek, výměnou za pouhé tři láhváče.

Odbila sedma hodina, byli jsme vpuštěny do přednáškové místnosti. Nakonec se nás tu shromáždilo přesně třicetosm. Musí být ohromná radost přednášet po čtyři desítky lidí, kterým padají hlavy na klávesnice plné drobků od koblih. Ovšem přednášející má očividně z vysoké absence radost, v očích mu vidím obrovským písmem jasně žhnoucí nápis: Impérium vrátí úder. Leden bude zajímavý. Zapoměl jsem zmínit, že pro mě a pro Vaška jsou sítě posledním kurzem bakalářského studia, který nám chybí, pro připuštění k červnovým státnicím a bohužel jsme si tím už jednou prošli. Vyhoření na loňských zkouškách nás staví do velmi nepříjemné pozice, kdy musíme letos tento kurz dokončit. To mi připomíná, že bych měl dávat pozor, ozvu se později... 

Vstávání

Nevím, kdo vymyslel věci typu stávání ve tři ráno. Nicméně ranní ptáče dál doskáče, takže bych měl být ready na dnešní docela šílený den. Za pul hodiny bych už měl sedět v autě směrem na Brno, v sedm mi začíná přednáška sítí, v devět pokračuji do IKEI, v jedenáct vyzvedávám kameru, ve dvě schůzka v bance, ve tři přiděláváme kameru do zkušebny, ani nemluvím o rozvážení triček Časem přejde tě smích.

Časem přejde tě smích...

Je to až neuvěřitelné, ale konečně je to tu. Čtyři měsíce domlouvání a dohadování, ale výsledek stojí za to. TNT vydalo první z edice triček, nesoucí název Časem přejde tě smích. Trička jsou ve dvou barevných provedení, černém a bílém, přičemž hlavní motiv v podobě plačícího a šklebícího se klauna zůstává totožný. Zezadu zdobí tričko pod krkem malé logo TNT. Trička jsou zhotovena z velmi kvalitního materiálu a tudíž mají i velmi slušnou gramáž. Věřím, že ti kteří se rozhodnou obětovat svých 399 korun na koupi, nebudou rozhodně investice litovat. Trička jsou zhotovena ve velikostech S, M, L, XL ,a XXL. Příkládám náhled:

Trička lze objednávat na této emailové adrese: shop@tntrecords.cz
Případně navštivte naše webové stránky: www.tntrecords.cz

Třička

Po třech měsících se chystáme jet vyzvednou trička z výroby. Přes všechny neshody v týmu, přes odpadnutí několika grafiků a i přes problémy ve firmě na výrobu, ve mě stále přetrvává určitý pocit paniky, vyvolaný pravděpodobně dlouholetou zkušeností a neúspěchem. Doufejme, že v Chrudimi tentokrát budeme mít o trochu více štěstí.

Cazzy, Qwesto, Dante

Dnes přijedou nahrávat singl k novému albu Cazzy s Qwestem. Track s názvem, Teď nebo nikdy, produkuje producent PVP labelu Jeso. Cazzy a Qwesto nahráli v TNT již desku Vyšší cíl.

Zahájení blogerství

První den s novým blogem...