Co si to ty lidi o sobě proboha myslí? Ozvala se mi nějaká holka z Lanškrouna, se kterou jsem si kdysi psal na chatu, jestli bych s ní nezašel na kafe, že studuje v Brně a ráda by mě poznala. Snažil jsem se jí přesvědčit o tom, že udělat si mezeru v mým nadupaným programu je docela problém, nicméně nakonec jsem ji na to kejvnul, s tím že se má za čtrnáct dní ozvat a domluvíme se. Čtrnáct dní uběhlo, ticho po pěšině. Po dalších dvou tejdnech mi přišla zpráva, jestli nemám čas. Shodou okolností jsem byl zrovna na fakultě a a měl jsem hodinovou prodlevu, než mi pojede vlak. Vlastně jsem neviděl žádnej důvod, proč by mě na mých pravidelných pochůzkách po Vaňkovce nemohla doprovodit, napsal jsem, ať je ve tři čtvrtě na tři ready u pošty na brněnským nádraží.
Dorazil jsem na místo, čtrnáct čtyřicet pět. Čtrnáct padesát, stále nikde nikdo. Čtrnáct padesát pět, beru telefon do ruky, volaný účastník je dočasně nedostupný, opakujte volání později. Super no. Sebral jsem si svých pět švestek a odebral se směr Vaňkovka. Nakoupil, najedl, nasedl jsem do vlaku a hle textovka. Promin, zpozdila jsem se, bla bla bla, kde jsi? Ve vlaku brouku, měj se famfárově! Nechápu, kde se v ní vzalo tolik drzosti to po tejdnu zkusit znova a dělat jakože nic. Odepsal jsem celkem stručně, ale formálně a se vší slušností, ať se nezlobí, ale že už jsme byli dvakrát domluvení a v obou případech se na mě vykašlala a že už prostě nemám zájem s ní cokoliv podnikat. Netrvalo dlouho a po pár dnech mi přišla další zpráva. Nejdříve jsem se jen domníval, že pouze špatně vidím. Černé na bílým tam stálo, cituji: proč si tak omezený?
Jak to se mnou do prdele mluvíš? V její odpovědi na mě čekala velmi důkladná a rozsáhlá psychoanalýza, postavená na jejích brilantních znalostech, získaných z jednoho semestru psychologie. Dozvěděl jsem se o sobě, že mám nechutně velký ego a že díky tomu, že se sebou nenechám tak jednoduše zametat, velmi brzo jistě narazím. Že moje pracovní vytížení je sice velmi obdivuhodné, ale k čemu mi to vlastně je, když si neumím užívat života a být šťastný a že ona je skutečně a převelice šťastná a umí se opravdu uvolnit. V neposlední řadě jsem se o sobě dočetl, že mi schází argumenty na to ji vyvrátit, že jsem omezenej a proto s ní hned jednám vulgárně. Celkem odvážnej počin, na to že jsme se nikdy neviděli. Velmi rychle jsem ji vyvedl z jejího naivního adolescentního štěstí. Žádnej hipík mě tu nebude po ránu moralizovat. Vysvětlil jsem jí to po lopatě tak, že to i ten její půlmegabajtovej mozek ráčil pochopit...
Uf, tohle je o infarkt. Je sobota šest ráno a po velmi náročném týdnu si užívám zaslouženého odpočinku. Pouštím si Thora na probuzení a po sedmi dnech mám v plánu splnit své závazky vůči blogu. Kéž bych tak měl to jeho kladivo. Mlátil bych s ním lidi, co mě vytáčej, po hlavě. Co jsem to vlastně celej ten tejden dělal? V sobotu ráno jsem otevřel skripta a v úterý večer je pro změnu zavřel. Za zmínku stojí pouze incident, když jsem se přehraboval ve stovkách potištěných listů poházených po stole a šťastnou náhodou se mi podařilo shodit svůj milovaný ajfounek ze stolu. Stokrát jsem s ním bez újmy za chůze třísknul o dlažební kostky, ale až tento moment se mu stal osudným. Budiž mu země lehká, hned po tom co se mi z něj podaří vydolovat všechny kontakty. Ve středu nás s Vaškem čekala zkouška ze sítí, pokud by se nám ji podařilo mimořádně zeslonit, byla by naše tří a půl roční závratná kariéra na FITu u konce. Otázky nebyli zase tak šílený jak jsme čekali, a s trochou štěstí a mírného úsilí se mi podařilo vybojovat sedmnáct bodů z dvaceti. Tak ještě zvládnout tu lednovou zkoušku a bakalářskou práci a hurá ke státnicím...
